to vzájemná výpomoc ve všech potřebách, spolupráce a součinnost v neštěstí, — to konečně najdeme i jinde, — ale je to na příklad jakási jednotnost celku. Tato homogenost překonává i hospodářské rozdíly. Z řady dokladů, jež by mohly doložiti tento rys, stačí uvésti aspoň jeden. Je skoro nemožno, — postavíme-li se v neděli, když lid vychází z kostela, — z jeho ústroje poznati, kdo z nich je zámožnější a kdo chudší. Stejně tak ještě do nedávna jste to nepoznali, když jste prohlíželi jejich obydlí. A stejně je tomu ve vzájemném poměru : všichni si tykají, jako navzájem rovni. Není ještě mezi nimi společenského rozlišování. S tím také souvisí, že dům jednotlivce je do jisté míry i domem ostatních. Navštěvují se a při tom se ani trochu nepovažují hosty. Zajděte do některého domu. Není-li právě na pilno, jistě v krátké době celý dům se naplní ostatními, pokud se jen vejdou. A pozorujete-li chování domácích к příchozím, v nejmenším nepoznáte, kdo je s domácími příbuzný a kdo ne. Přijdou všichni, muži, ženy a děti. A není to jenom planá zvědavost; všichni ku příkladu s vámi jednají, jakoby jednali s vámi ve vlastním domě, ani v nejmenším na nich nepozorujete, že by měli vědomí, že jsou vlastně v cizím. Ne, jsou jako ve svém. Pozorujte podobný zjev ve vesnicích národopisně (ne hospodářsky) vyspělejších. Také zde vzbudí návštěva pozornost, přijdou děti, ale již s ostychem, přijdou i dospělí (ženy, zřídka muži), ale obyčejně předstírají nějakou jinou příčinu, a celé chování nasvědčuje, že jsou si vědomy, že jsou v cizím domě, třeba sousedově. Jsou tu více pasivní. Je to instinktivní vědomí jednoho těla, podle něhož osud jednotlivcův je úzce spiat s osudem celku. Tento společný zájem, jevící se někdy v jiných velmi primitivních formách mohli bychom sledovati ještě dále.

Stejně mnohem starobylejší formu má rodina. Není to pojem tak úzký, jak jej najedme v městech nebo Ve vesnicích již kulturně pokročilých. Pokrevní příbuzenství je poněkud široké a prostupuje vlastně celou dědinu, a k tomu pak přistupuje ještě příbuzenství umělé, ale při tom neméně přísně zachovávané jako kmotrovství. Také rodina v užším slova smyslu neomezuje se jenom na otce, matku a děti. Do nedávna děti, i když si založily vlastní rodiny, zůstaly pohromadě s rodiči. V čele této širší rodiny je otec, všichni ostatní jsou „čeledí". Majetek se přirozeně nedělil, chudá pole mohla uživiti všechny, jenom když zůstávala v celku a všichni společně na nich pracovali. S tím je ve spojení řada jiných zvyklostí. Děvčata, jež odcházela sňatkem do domu mužova, dostávala jenom několik kusů dobytka a mimo jiné (plátno a pod.) míru obilí, jež si mohli novomanželé na určitém kusu otcovského pole sami zasíti, a úroda z toho osevu pak byla toho roku jejich. Pole ovšem zůstalo otci a jeho rodině a bylo opět příštího roku osíváno ve prospěch celku. Nemůže býti názornějšího řekl bych obrazu této starobylé rodiny a jejího přirozeného rozestavení, než jak popisují nám pamětníci ještě z nedávné doby na příklad oběd. Všichni jedí z jedné veliké mísy. Muži sedí za stolem, ženy stojí za nimi a dlouhými lžícemi nabírají, děti mají mísy na zemi a dělí se o jídlo s domácími zvířaty.

V poměru muže a ženy je muž, jak mnoho zjevů nasvědčuje, pánem. Velmi často chová se muž к ženě tvrdě a tento poměr se jeví nejen v rodině, ale všeobecně. Tento poměr se jeví i ve večerních a nočních