nil v holuba, princezna přiložila ocas k tělu. Všichni se divili, král vyzval podvodníka ke zkoušce, a když to neprovedl, dal ho hned oběsit. Příštího dne byla slavena .svatba, král daroval zeti dobytou zem, kde voják s chotí dlouho šťastně panoval.

Kdo srovná tyto dva obsahy a zvlášť si přečte místa, která jsou tu u Kletkeho otištěna německy, pozná bezpečně, že Malý prostě volně přepisuje po česku ten text, který německy otiskl z Maylátha Kletke.

Když jsem to poznal, vzpomínal jsem na jiné pohádky české, pročítaje texty, otištěné Kletkem. Tu mi napadla podoba pohádky Boženy Němcové s pohádkou „Die Zauberhelene", kterou tiskne Kletke v druhém svazku jako druhou maďarskou pohádku, dovolávaje se Mayláthovy sbírky. Mayláth ji má v prvním, brněnském vydání z roku 1825 na str. 257, a dodává v poznámkách, že ji ještě s dvěma jinými, „Bratři" a „Železný Laczi", nevymyslil, ale že se jí naučil od znamenitých pohád-kářů.

Němcová nepřepisovala mechanicky jako Malý: znala snad sama pohádku takovou ze vzpomínek, ale přesto některá místa svědčí jasně, že text Mayláthův je jí podkladem a že je podán na těch místech téměř věrným překladem. Přetiskuji oba texty vedle sebe: místa naprosto shodná jsou tištěna ležatě, místa, shodná obsahem, písmem obyčejným, místa rozdílná písmem drobným.

Kletke. Märchensaal. II. s. 6. Ungarische Märchen č. 2. „Die Zauberhelene". Ze sbírky: Magyarische Sagen, Märchen und Erzählungen von Johann Grafen Mayláth. 2 B de 2. Aufl. Stutt. u. Tübingen 1837. (1. Aufl. Brünn 1825, s. 109). Viz Kletke II. Anhang, s. 385.

Es war einmal ein König und eine Königin, die hatten drei Töchter und einen Sohn. Da

besprachen sich der König und die Königin, und redeten so: „Wenn jede unserer Töchter heiratet, so wird jede einen Teil unseres Königreichs bekommen müssen, und so wird unser Königreich sehr klein werden, es ist also besser, wir verheiraten .sie alle Drei an unsern Sohn, so bleibt das Königreich beisammen. In acht Tagen ist die Ernte vorbei, dann wollen wir sogleich Hochzeit halten." Der Sohn hatte diese Rede gehört, und dachte sich: daraus wird nichts.

Němcová, Nár. báchorky L, s. 125, č. 11. O slunečníku, měsíčníku a větrníku.

Byl jednou jeden král a ten měl syna a tři dcery. Jedenkráte stalo se, že jel s královnou na tři dni ze zámku; odevzdal tedy zámek a dcery synu a přikázal přísně, by žádných mrzutostí netropil, neboť věděl, že se rád se sestrami škádlí. Sotva král však ze zámku paty vytáhl, zavejskl si princ Silomil a k sestrám pospíchal. Našel je v zahradě. „Milé holky!" křičel na ně již zdaleka, „teď můžeme po tři dni hrát, jak dlouho budeme jen chtít. Já jsem králem a vy mě musíte poslouchat." „I kdo by s tebou hrál," ozvaly se nato jeho sestry, sličné tň dívky, jako růžové poupátka.