du kannst deinen Dienst gleich beginnen. Du wirst mein Gestüt auf die Seidenweide treiben, wenn Abends eines fehlt, so bist du des Todes." Hierauf führte sie Argilus zu .dem Gestüt. Es waren alles Rosse von Erz, sie wieherten furchtbar und machten die sonderbarsten Sprünge. „Geh an dein Geschäft," so redete Eisennase und schloß sich in ihr Gemach ein. Argilus öffnete die Hürde, warf sich auf eines der erzenen Rosse und stürmte mit der ganzen Schaar hinaus. Kaum waren sie .auf der Seidenwiese, als daß Rose, auf welchem er ritt, ihn abwarf in einen tiefen Moor-grund, so daß er bis an die Brust versank. Die ganze Schaar lief auseinander, da steckte Argilus das Stäbchen, das ihm sein Schwager gegeben, in die Erde, und auf der Stelle fielen die Strahlen der Sonne so glühend nieder,

daß 'der ganze Moorgrund auftrocknete und die erzenen Rosse zu schmelzen anfingen, voll Angst rannten sie zur Hürde zurück.

Die Hexe war sehr verwundert, das Gestüt eingetrieben zu sehen. „Morgen mußt du meine zwölf Rappen hüten," sprach sie. „Bist du mit dem letzten Strahl der Sonne nicht zurück, so bist du des Todes." Die zwölf Rappen aiber waren die Töchter der Hexe Eisennase. Argilus ritt hinaus. „Ich bedauere dich" sprach eines der Pferde, „du bist des Todes; wir sind schwerer zu bändigen, als das Erzgestüt." „Vollziehe du deine Schuldigkeit," sprach Argilus, „ich tue die mei-

„A jakou mzdu žádáš?"

„Nic jiného, než toho koníka, kterého máš schovaného."

„Když to vykonáš, co ti poručím, máš ho mít,"

řekla stará, a hazilišky jí v očích radostí poskakovaly, že zase jeden do tenat veběhl.

První den vedla ho do stáje, kde dvanáct železných hřebců stálo, a pravila k němu: „Ty hřebce veženeš do ohrady zde za zámkem, a bude-li večer jen jediný scházet, ztratíš život." Nato šlehla každého koně bičíkem a oni odběhli sami do ohrady. Byla to však krutá práce pro nového sluhu, neboť se onu hřebci roz-utíkali, sotvaže ze vrat vyšli, a on by se jich zajisté nebyl dovolal, kdyby mu švagři nebyli přispěli. Na ty si v nej-větší ouzkosti zpomněl a hůlku honem do země strčil.

V tom okamžení začalo slunce tak náramně krom ohrady pálit, že hřebci ještě rádi do chladné ohrady pospíchali. Večer, když baba pro ně přišla, divila se velice, že jsou všick-ni pohromadě; neřekla ale Silomilovi ani slova.

Druhý den dovedla ho zase do stáje, kde stálo čtyry a dvacet hřebců. „Ty hřebce veženeš opět do té ohrady, a bu-de-Ji večer jen jediný scházet, ztratíš život." Tak řekla čarodějnice k princovi; potom šlehla každého bičíkem a oni utíkali jako vzteklí do ohrady. Ale tenkráte byl Silomil chytřejší. Aby se mu ne-rozutíkali,