Taigaröt begann einen ungeheueren Lärm im .Stall. „Was ist's?" rief der Flammenkö.nig; „Zauberhelene ist 'entflohen" antwortete Taigaröt. „So will ich noch essen, trinken und schlafen, in direi Sprüngen holst du sie ein, wie du schon einmal getan," sagte Holo-fernus. „Nein," sprach Taigaröt, „setze dich gleich auf, und dennoch werden wir sie nicht einholen. Argilus reitet meinen Jüngern Bruder, und dieser ist das schnellste Rose auf der Welt." Holofernus schnallte seine Feuer spořen an und flog den Flüchtlingen nach. Wol sah er sie, aber einzuholen war er nicht vermögend. Da rief das Ross des Argilus zurück: „Bruder, was lassest du dir die Feuersporen in die Rippen stoßen; sie verbrennen dein Eingeweide, so lang sind sie, und -ereilen wirst du mich doch nicht. Es wäre besser, wir dienten friedlich einem Herrn." Taigaröt sah dies ein, und wie ihm Holofernes wieder die Sporen in die .Seiten stieß, schlug es aus und warf den Flam-menkönig ab. Weil sie eben hoch in der Luft waren, gerade oben bei den Sternen, so fiel Holofernus so schwer nieder, daß er sich das Genick brach.

Argilus aber brachte Zau-berhelenen auf ihr Schloß zurück. Dort hielten sie neuerdings eine große Hochzeit, lebten sehr vergnügt und leben noch, wenn sie nicht gestorben sind.

utekl, sice že ho král usmrtí; on ale vytáhna meč, řetěz přeťal, milenku vzal do náručí, a všedná s ní na koně, ujížděl pryč. Král .se díval právě z okna, když se mu stříbro-hřívek přes cestu zakmitl; i poznal na něm prince s osvobozenou princeznou. Vztekem celý bez sebe letí na dvůr, vsedne na svého rychlého koně a chce j e dohonit. Ale tenkráte se zmýlil! Stříbrohřívek byl již tak daleko před ním, že ho jen jako bílou holubičku viděti bylo; darmo král svého rychlouna bodal, ten nemohl s místa, neboť ještě k tomu všemu slunce tak pálilo, že se pot z něho jen lil. Král mu ale přece oddechu přáti nechtěl. Tu se najednou strhne takový vidier, že krále i a koněm do povětří vznese, ním zatočí a nazpátek k ohnivému zámku jej žene, kde ho utrmáceného bez dechu srazí. I zařekl se král, že do své smrti silné princezně škodit nechce.

Zatím donesl stříbrohřívek pána a paní až do jejich zámku. S radostí je čeleď přivítala. Silomil tam ale nezůstal; druhý den sedl zase s milenkou na stří-brohřívka a ten je donesl k jeho rodičům. Ubozí mysleli, že je syn jejich dávno mrtev, neboť o něm ani sluchu nebylo. Jaké bylo. potěšení jejich, když svého jedináč-ka mnohem krásnějšího a s tak sličnou nevěstou zase spatřili, to si každý snadno pomyslit může. Na svatbu, kterou hlučně a skvostne slavili, přišli také větrník, slunečník a měsíčník se svými ženami, kterým Silomil .za jejich služby srdečně děkoval. Po svatbě jeli mladí manželé zase nazpátek do svého zámku, kde spokojeně živi byli. Stříbrohřívek se měl dobře, a ještě vnuci krále Silomila si jeho stříbrnou hřívou rádi zahrávali a na něm jezdili.

Němcová asi znala nejasně povídku tuto z dřívější doby, ale psala ji s textem Mayláthovy sbírky na očích. Jméno prince