Celkem změny ukazují k přídavkům z osobní záliby a v dru-fié části k zjednoidušní příhod; ne k vlivům jiného textu, nejvýš snad k nejasným vzpomínkám na starší vypravování, zato shody v kostře látky a zvlášť textové shody, i slovní na některých místech, dokazují, že Němcová užila maďarské povídky jako předlohy k svému osobitému vypravování.

První část tohoto sborníku vycházela v 1. 1924—25 v časopise Sibirskaja Živaja Starina a r. 1925 byla vydána knižně v Irkutskú (jen v 360 výtiscích). Tento svazek obsahoval teksty pohádkářky Natalje Osipovny Vinokurové; úvodní stať podala charakteristiku výpravného umění této vypravěčky, jakož i některá pozorování a poznámky o povaze a rozšíření pohádek v hornolenském kraji.

Svazek druhý, jejž tuto podávám, je sestaven podle téhož plánu a obsahuje zase jen teksty jednoho vypravěče: Fedora Ivanovice Aksamentova. Poněvadž tento svazek je daleko odloučen od dílu prvního, nejen pokud jde o místo vydání, nýbrž i okruh čtenářů, na něž se především bude obraceti, pokládám za nezbytné opakovati — byť i jen základní a podstatné — rysy předmluvy k prvnímu svazku, abych čtenářům, kteří neměli možnosti poznati díl první, usnadnil porozumění rázu lenských pohádek. Jest přirozené, že podávaje obsah vlastní stati opakuji někdy její znění doslovně — omlouvám se tu čtenářům prvního svazku. Pohádky, které jsem sebral, zamýšlel vydati Výcho-dosibiřský odbor Ruské geografické společnosti v Irkutskú. Obtíže rázu hmotného způsobily, že Odbor musil upustiti od dalšího vydávání sbírky — tento svazek vychází jedině zásluhou prof. Jiřího Polívky, jemuž za účast i zájem projevuji hlubokou, srdečnou vděčnost. Zároveň projevuji hlubokou vděčnost Národopisné společnosti českoslovanské, která mou skromnou sbírku pojala do svého Věstníku.

Irkutsk,.15. dubna 1926.

*

Teksty Hornolenského sborníku jsem zapsal v létě r. 1915, v osadách hornoilenské oblasti. Až do té doby nezasáhla do onoho kraje soustavná činnost sběratelská, věnovaná folkloru místního obyvatelstva; avšak zprávy nahodilých pozorovatelů a cestovatelů uváděly, že obyvatelstvo tamějšího kraje nemá nijakých básnických památek lidového podání. Tohoto mínění se přidržoval též znamenitý dějepisec A. P. Ščapov, který pocházel z onoho kraje. Nyní však jest třeba podrobili všecka tato tvrzení velmi rozhodné revisi a odmítnouti je.