Její umělecká metoda jest svérázná. Vinokurova nedbá obvyklých pohádkových pravidel čili „obřadností pohádky". V jejích tekstech téměř nenajdeme formulí úvodních, ani závěrečných, ani pravidelných opakování. Po každé, když v proudu vypravování bývá třeba opakovali episodu již vypravovanou, nahrazuje ji formulemi tohoto typu: „Koroče skazať, opjať takim že pobitom (obrazom)" atd. Poměrně málo ji také zajímá látka sama — proto také její epilogy bývají velmi často popletené a slabě motivované; zájem této pohádkářky se obrací především k reální, bytové a psychologické stránce látky. Fabule jest pro ni jen nezbytnou osnovou pro bytové a psychologické podrobnosti.

Pro současnou pohádku je příznačné splývání fantastiky s reálním životem. Tento rys se u různých pohádkářů projevuje různě. U některých se fantastika úplně slučuje s reálním bytem. Do této skupiny se řadí také N. O. Vinokurova. Látka sama zůstává fantastickou, avšak prostředky, pomáhající rozvíjeti děj nebo řešiti různé úlohy komposiční jsou čerpány jedině z pozorování bytových. Vinokurova především duchaplně objasňuje psychologii jednajících osob a znázorňuje reální prostředí.

Každou látku, ať kouzelnou, ať novelistickou se snaží umí-stiti v prostředí skutečném, které je jí blízké a pochopitelné, aby mohla vylíčiti, jak se to vpravdě stalo (nebo mohlo stati). Spolu s tím také rozhodně rozšiřuje tradiční rámec pohádkově poetiky a výpravného slohu. V jejích tekstech nalézáme již popisy gest, pohybů i souvislost jejich s různými hnutími duševními, (čehož obyčejně v pohádce nebývá), nalézáme náběhy k portrétům; i pokusy o hlubší charakteristiku osob, posléze pak můžeme v jejích pohádkách pozorovati pokusy o podrobnější krajinomalbu — než bývá zvykem — a také úsilí spojovati ji s intimními, duševními zážitky hrdinů. .

Výsledkem toho všeho jest, že u Vinokurové se vnější peripetie pohádkového rázu mění v příhody čistě lidské a hotová schémata látková nabývají živého, lidského zabarvení — je v nich pohyb a život. Zvláště charakteristická jest pohádka o nevěrné sestře (č. 6 mého sborníku, srovn. v katalogu Anti Aarne, č. 315), kde místo schematické postavy zrádné sestry jest živý obraz milující a vášnivé ženy.

Všecky tyto vlastnosti povznášejí umělecký talent Vinokurové vysoko nad průměr ostatních pohádkářů i pohádkářek, a působí, že její teksty daleko přesahují hranice významu čistě místního a řadí vypravěčku mezi nejlepší představitele ruské pohádkové tradice.

Nový typ pohádkáře a novou formu pohádky máme v tvorbě F e 'do r a Ivanovice A k s a m e n t o v a, jehož tekistum jest věnována tato část. Na rozdíl od N. O. Vinokurové jest u něho na prvním místě obřadnost, pravidlo. Pečlivě renrodukuje každé opakovaní a snaží se po každé zachovávati tytéž výrazy i po-