Leně a jinde v Sibiři. Celkem jsem od něho zapsal 16 pohádek.1) Ovšem, nikdy se nepodaří vyčerpat! zásobu pohádkářovu úplně, avšak v tomto případě, myslím, že se mi podařilo zapsali vše vskutku podstatné; při našem posledním setkání si již na nic nového nemohl vzpomenouti, ačkoliv se svědomitě snažil a napínal pamět. „Znám já jich ještě mnoho, ale ty už jsou všecky takové — nestojí za to, aby se vypravovaly," řekl mi nakonec. Slovem „takové" samozřejmě chtěl naznačiti povídky neslušné, jež mně nechtěl vypravovati. «Это так только, под пьяную ла-вочку, где рассказать.» Vím však, že takové pohádky vypravoval nejen «под пьяную лавочку».

Ze zapsaných 16 tekstů 7 řadím do skupiny kouzelných pohádek (ve sborníku je jich 6), ostatní většinou náleží do repertoiru vojenského a do skupiny podání vojenských. K nim připojuji také povídky o šibalských cikánech.

Jak již výše bylo řečeno, je F. I. Aksamentov vysloužilý voják, který dosáhl hodnosti poddůstojnické. Některé pohádky slýchal již jako hoch «от стариков» a hned tehdy se jim naučil a zapamatoval si je, avšak většinu, jak sám říká, slyšel a zapamatoval si («перенял») v kasárnách. Vskutku, z jeho tekstů vane ovzduší kasáren a kasárenských nálad, jež pronikají i do látek fantastických. Jeho oblíbenou látkou jsou příběhy prostého vojáka, které se obyčejně končívají šťastným sňatkem s dcerou nějaké osoby, stojící na stupni sociálním nesrovnatelně vyšším: sňatek s dcerou hraběcí, s carovou kmotřenkou, s dcerou královskou. Voják stojí na stráži; z dlouhé chvíle píše tužkou na stěně: „rozumu mnoho, ale peněz není". Nápis padne do oka carovi — zavolají vojáka a ten se chlubí, kdyby měl peníze, že by se oženil s dcerou francouzského krále. Mladého vojáka, chudáka, si všimne nějaká neznámá, tajně ho vozí k sobě na noční schůzky — ukazuje se, že je kmotřenkou Petra Velikého. Nebo konečně se voják stává nástrojem pomsty v rukou uraženého „velko-knížete" — závěr je opět šťastná ženitba s dcerou hraběcí. Pohádku «За богом молитва, за царем служба» F. J. Aksamentov sám charakterisoval slovy, že to je vojenská «побасёнка». Typicky vojenská je také trochu cynická povídka o knížeti Sapo-govském, ačkoliv se v ní uplatňují také prvky fantastické.

V souhlase s tím mají v jeho pohádkách důležitou úlohu kasárny a všecky atributy vojenského života: stráže, hlídky, rozestavování stráží, poddůstojník, velitelé rot, hlavní stráž, doklady o zproštění, skladiště atd. atd. Ani velkokníže, ani sám car nemohou prostě poručiti vojakovi, aby k nim přišel, nýbrž musí napsati lístek poddůstojníkovi nebo veliteli stráže. Voják dostav tajemné pozvaní, především jde požádat o dovolenou poddůstojníka, který zase jde podat zprávu veliteli roty. «Ротный всегда нaдeялJJJa, што солдат харош. ,,Да," сказал фельдфебелю: „Пусть