obrazů. Spolu s tím zanikají také umělecké rek visity staré po-uádky a místo nich nastupují předměty z prostředí kasárenského a hospodského.

Avšak toto ochuzení, snížení úrovně slohu, nijak nesmíme přičítati na vrub našeho pohádkáře. Zcela obdobný vývoj pozorujeme vůbec ve všech tekstech pozdějších zápisů. Vysvětlujeme si tento jev Vlivem nového kulturního prostředí, do něhož starší pohádka pronikla. V tom směru jest zajímavo sledovali střídáni těchto vlivů v Permském a Vjatském sborníku D. K. Zelenina. V prvním se ještě do značné míry zachovala stará pohádka. Mají v něm převahu jednak staré motivy, jednak starý, tradiční způsob vypravování; ve Vjatském sborníku, v němž silně pronikají vlivy živlu burlackého a vojenského, nalézáme poměrně chudé motivy, chudičkou invenci a také ochuzení básnického jazyka i snížení úrovně fantastičnosti. Tyto rysy můžeme zjistiti také v pohádce sibiřské, která je těsně spojena s prvky nejen vojenskými, ale také trestaneckými a osadníckymi. Různorodý materiál pohádek Aksamentovových se zjevnou převahou vojenského živlu jest snad zvláště názorný, poněvadž dává možnost prozkoumati metodu a cestu této transformace pohádky.

Pokládám za nutné připojiti poznámku. Mluvím-li o přeměně, o snížení úrovně pohádky, jsem naprosto dalek jakéhokoliv oceňování s hlediska uměleckého. Nemluví se tu o zanikáni pohádky ani o rozkladu, nýbrž jedině o novém typu pohádky, přesněji o nové struktuře. Byla by to veliká chyba, kdybychom k tomuto novému typu pohádky přistoupili s kriterii získanými rozborem pohádky staré. Toto snížení úrovně v podstatě znamená, že pohádka přechází z jednoho prostředí do druhého: z prostředí fantastiky do prostředí bytového. Tu máme před očima týž zjev, který jsme sledovali — ve formě poněkud obměněné v tvorbě Vinokurové. U Aksamentova jako u Vinokurové, bytové prvky rušivě působí na fantastiku, avšak látka ke kresbě a charakteristice tohoto bytu se u Aksamentova čerpá většinou ze světa představ vojenských. V tom tkví podstata jpohádek Aksamentovových.

Je pravda, u některých slabě nadaných pohádkářů vede tento vývoj vskutku k jakémusi rozkladu. Jasný příklad podává tvorba pohádkáře Savrullina (Permskij Sborník D. K. Zelenina). Sběratel ho charakterisuje takto: „Vlastně to ani není pohádkář, nýbrž šprýmař, vtipkár, veselá kopa. Jeho názor na pohádky není vážný, spíše by bylo lze říci že je lehkomyslný. Oblíbený genre Savrullinův jsou krátké bytové anekdoty zejména o zlodějích, šibalech a šejdířích... Ve vypravování projevuje zálibu až vášnivou v rýmech a laciných vtipech. Tón i styl jarmarečního ku-kátkáře, rýmy, časté odbočky, které nezřídka obsahují satirická srovnání jednajících osob pohádky s posluchači a jejich sousedy — takové jsou zvláště rysy šprýmařství Savrullinova".5)