str. 50
Savrullinův způsob vypravování a jeho vztah k pohádce se zejména ostře projevil v jeho zpracování pověstné látky o princezně zakleté v ještěrku. Na tuto pohádku obrací r>ozornost také D, K. Zelenin. „Místo obvyklého careviče," píše Z., „jest hrdinou pohádky napolo hloupý Ipat, který se ucházel o nevěstu a jel za ní loďkou po močále, poněvadž mu otec nedal koně. Místo závodění tří snach v pracích hospodářských byl vložen místní svatební obyčej, že na druhý den po svatbě pekou mladé ženy pirohy.
Konec je žertovný. Ještěrka — nevěsta — vypadla ze špatné košatiny saní. Shon po rýmu způsobil, že se do začátku pohádky bez jakékoliv souvislosti připletlo na př. «Триста лопат», «Пристав» a mnoho jiného toho druhu. D. K. Zelenin shrnuje: „Pohádku čistě fantastickou se Savrullin pokusil přeměniti v čistě bytovou. Vsunul do pohádky popis místních svatebních obřadů a mnoho jiných bytových podrobností, hrdinu změnil v idiota, samozřejmě ze snahy po pravděpodobnosti. Výsledek: pohádka byla úplně pokažena, tak že jí téměř ani nepoznáváme." (Tamtéž strana XXXIX.)
D. K. Zelenin tedy nalézá příčinu nezdaru Savrullinova v tom, že se pokusil proměniti pohádku čistě fantastickou v povídku čistě bytovou. Dovoluji si projeviti nesouhlas s míněním váženého badatele. Příčina netkví v pokuse přetvořiti pohádku, nýbrž v metodě, jíž k tomu cíli užil pohádkář. Přistoupil k této látce jako pouhý jarmareční šprýmař. Rysů, které v původní látce byly rázu účinně dramatického a zároveň měly hluboký význam etický,6) užila povídka Savrullinova k tomu, aby dosáhla toliko komičnosti.
Toto nahromadění komických efektů udusilo vnitřní smysl látky. Ale nestalo se tak proto, že snad byl nesprávný pokus vypravěčův přenést! fantastickou pohádku do bytového prostředí, nýbrž proto, že Savrullin byl pohádkář málo nadaný, jemuž chybělo porozumění pro sloh. Vnitřní smysl látky se v jeho reprodukci úplně ztratil — výsledkem byl naprostý nesoulad slohů, který způsobil úplný rozklad pohádky.
Nesouladu toho rázu u Aksamentova nenajdeme, — ale to třeba přičísti na vrub jeho individuálního mistrovství, jeho uměleckého nadání. Tyto vlastnosti se především projevují v komposici jeho pohádek. Jeho pohádky jsou skladebně jednotné, takže můžeme plným právem mluviti o souladu mezi formou a obsahem. V: čem tkví podstata umělecké metody Aksamentovovy? Do fau-
novy slyšel sběratel — jak sám poznamenává — v době vojenské služby v Turkestaně (str. 229).
6) Mimochodem poznamenávám, že na hluboce mravní koncepci pohádky o ^princezně ještěrce upozornil též VI. G. Korolenko. Zapsal do svého deníku (20. dubna 1888): „Mimoděk vzpomínám na starou chůvinu pohádku. Ano, jen ona, nešťastná .princezna, spanilá jako záře májového dne, si múze istěžovati na osud tak melodicky, tak dojemně a vroucně. Ta, kterou elý čaroděj zaklel v meijhnusnější zvíře, s chladnou koží, se zelenýma, vypoulenýma očima. Co může býti hroznější: milující duše v ohavném těle." VI. Korolenko, Polnoje sobr. sočinenij. Posmertnoje izdanije. Dnevnik (1881—1893). T. I. str. 132. Gos. Izd. Ukrajiny 1925.
