nýcli šatech, neumytý, nečesaný, zprašřvělý a budí opovržení i posmech těch, jimž je souzeno, aby brzy právě jím byli poníženi. Tak vítězí Ivan, selský syn nad svými rozumnými švakry (Permskij Sborník, č. 2), Ivan carevič přestrojený za sedláka nad švakry knížaty (B. i J. Sokolovy, č. 46), hrdina „Kozja škura" vítězí nad švakry úředníky (Sadovníkov, č. 13) atd. Avšak ve všech těchto případech a jiných! podobných, jejichž počet by bylo lze značně rozmno-žiti jest patrno, že odpuzující zevnějšek v předvečer konečného vítězství je pouhou maskou, je to úmyslné přestrojení —. naproti tomu v povídce Aksamentovově jde o vlastní podstatu hrdinovu. Opilý voják se válí v blátě — to již není dekorace, nýbrž fakt vyplývající z povahy vojákovy. Ale tím větší jest jeho vítězství, tím efektnější jest apotheosa, která přivádí na trůn skutečného pijáka a hýřila.

Předvídám možnost této námitky: Sociální moment, který jsem postihl ve vojenských povídkách a který tak zvláště dovedně a ostře zdůrazňují teksty Aksamentovovy, možno najiti i ve mnohých starých pohádkách. Tak na př. často najdeme, že místo Ivana careviče vystupuje Ivan hlupák, Ivan, selský syn, Ivan, chůvin syn, Ivan Kobylin atd. Také v těchto variantech vítězívají představitelé nižších vrstev sociálních nad skutečnými careviči, carskými švakry atd. Je tomu tak, avšak v oněch pohádkách bývají záměny toho druhu provedeny čistě mechanicky a nejsou spojeny se sociálním uvědoměním tak ostře vyhraněným jako v povídkách vojenských. Tito Ivanové, selští synové mají jeden rys společný: Není v nich nic selského mimo název; rychle se odlučují od svého původního prostředí a v dalším průběhu děje jsou si podobni s princi a careviči jako dvě kapky vody — naproti tomu jsou hrdinové vojenských povídek vojáci nejen podle jména, nýbrž i svým zevnějškem a nitrem. V prvním případě jde jen o sociální zabarvení rázu čistě vnějšího, ve druhém — t. j. v povídkách vojenských vůbec a v tekstech Aksa-mentovových zvláště — srůstá tento sociální moment organicky s povídkou. Jest zajímavé srovnat! tekst Aksamentovův s příslušným variantem Vinokurové, (Skazki Verchnelens. kraja, vyp. I., č. 8: Osvoboždenije carskoj dočeri soldatom.) Také v její pohádce jest hrdinou voják, avšak není tam ostře vyhraněných vojenských rysů. Srovnání těchto tekstů ukazuje ještě názorněji rozdíl obou vypravěčů nejen v umělecké metodě, nýbrž i v osobním zájmu: naproti psychologickému sklonu Vinokurové stojí v příkrém protikladu sociální sklon Aksamentovův.

Jako druhou stránku individuálního mistrovství Aksamen-tovova uvádím jeho umění vytvářeti dialog. Sloh pohádkových dialogů bývá obyčejně schematický. Všecky jednající osoby mluví týmž jazykem, souvislost řeči a charakteru chybí. Ani pohádkářka tak vynikající jako N. O. Vinokurova nedovedla vyjiti z kruhu této schematičnosti. Přes to však někdy, u některých pohádkářů probleskují pokusy ovládnouti charakter cizí řeči, pokusy o individualisaci dialogu. K těmto vypravěčům třeba