Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 54

вайте ишо выпьем!» — Третий, как орёлыцик: «И мая ложка не шшер-батая, и мне бутылку надо вжать!»

Co se týče stránky leksiální, lze říci, že slovník Aksamentovův jest dosti chudý, srovnáme-li jej se slovní zásobou druhých představitelů pohádkářského cechu na хѳсе Leně. V diíkci Aksa-mentovově silně proniká nivelisující vliv města a kasáren. V jeho slovníku jest poměrně málo místních, nářečních výrazů (srovn. slovníček na konci sbírky) a vůbec nenajdeme u něho příklady slovních novotvarů, které v takové hojnosti obsahuje stil Vinokurové. Zato se u Aksamentova hojně vyskytují slova městského původu ovšem vesměs z ovzduší vojenského a kasárenského: «ом-мундировка», «первый строк», «фотормация» (конфирмация), «вораган» (орган), «призвести любовь», «рад к вашим услугам» atd.

Nesouvisí snad s tímto rysem i ta okolnost, že tekstům Aksa-mentovovým úplně chybí místní zabarvení? Nenajdeme u něho ani črt místního bytu, ani místních geografických názvů. Třeba zdů-razniti, že obdobný zjev lze pozorovati také v pohádkách vjatského kraje, kde hlavní vyprávěči jsou také vojáci.7)

*

Na konec několik slov o samém Fedoru Ivanoviči Aksamen-tovu a o mých setkáních is ním. ŽeL nemohu podati poněkud souvislejší a podrobnější životopisný nástin, poněvadž většina mých zápisů a můj sběratelský deník byly zničeny.8) Z faktů rázu životopisného mohu jen uvésti, že dlouho sloužil na vojně, byl gramotný (ale velmi slabě), dosáhl hodnosti poddůstojnické a tua vojně (patrně v době nějakého tažení) pozbyl oka; poslední léta se zabýval zejména ševcovinou. Jako pohádkář byl velmi populární a dlouho před tím, než jsem se s ním setkal, jsem často slýchal „o pohádkách jednookého ševce".

Když jsem se s ním seznámil, šlo mu již na sedmdesátý rok. Byl to bodrý, živý stařík; vypadal mnohem mladší, vždy veselý, ostrého jazyka, ale přívětivý. Syn mu padl na vojně, ale stařík neklesal na mysli a zůstával jako dříve vyrovnaný a klidný. Pohádky mně počal vypravovati velmi ochotně. Když jsem k němu přišel po prvé, seděl doma a pracoval. Bylo zřejmé, že již slyšel o mém příjezdu do vesnice, — žil jsem v Anze již několik dní, zapsal jsem přes deset pohádek ode dvou vypravěčů: Ananjeva a Médvěděva a o mém příjezdu i o mně samém již vznikaly legendy


7) „Chudoba vjatského kraje v oboru pohádek se projevila i tím, že právě pohádkáři, jež pokládají v okolí -za proslulé, bývají často, vojáci. Jsou to na př. Biednych, Vlasov, Nurtov, Zuiharev. I pohádkáři nevojáci rozhodně přejali mnohé své pohádky od vojáků: není nadarmo, že vojenský sběh jest jeden z nejoblíbeněljších hrdinů pohádek nejlepšího vypravěče Vercho-ruibova." Velikoruisskije skazki Vjatskoj guberniji. Sborník D. K. Zelenina. Zap. Imp. Rus. Geogr. Otoš. po otd. etnogr. T. XIII. 1925. Str. XV. Tamtéž poznamenává sběratel, že podstatným rysem vjatských pohádek jsou mnohé drobné bytové črty, které jsou úplně cizí v tamějším kraji.
8) Srovn, část I. str. XIII.

Předchozí   Následující