— přes to však se tvářil, jakoby naprosto neznal ani mého jména ani cíle mé návštěvy.

Objasnil jsem Fedoru Ivanovicovi podrobně účel své práce, ukázal jsem mu jeden ze sborníků pohádek, které jsem vždy míval u sebe, pověděl jsem několik poklon o jeho umění vypravo-vati pohádky, o němž jsem tolikráte slýchal (a to bylo pravda) nejen v Anze, ale i v sousedních vesnicích a poprosil jsem ho, aby

Fedor Ivanovic Aksamentov s rodinou. - Федор Ивановпч Аксаментов c семьей.

mi něco vypravoval. Souhlasil hned a velmi ochotně nedbaje ostrého, hněvivého protestu své ženy. Upřeně se na mne podíval svým jedním okem, jako by si něco rozmýšlel a připomínal, potom odložil botu, kterou spravoval a rozhodným pohybem obrátil se ke mně: „Nu, pište!" Připravil jsem se, abych zapisoval, ale k mému velikému rozčarování a rozhořčení počal mi diktovati jakousi vlasteneckou báseň o korunovaci Alexandra III. Báseň byla velmi dlouhá, bylo velmi nudné zaplsovati ji a několikrát jsem již chtěl nechat psaní, ale poslouchaje jakéhosi sběratelského instinktu, přece jen jsem zapisoval až do konce. Diktování se skončilo. „Nu, tak přečtěte, co jste zapsal!" požádal mne. Přečetl jsem.