Úkolem národopisu, jak si jej vytkl správně hned původně ve svém programu2) a později3) znovu zdůraznil, je vývojové vylíčení celkového duševního i hmotného života národa. Je to jistě program hodně obsáhlý a dvě věci jsou nesporné: 1. že také národopis musí užiti jiných vědních oborů jako věd pomocných4) a 2. že musí užiti zpráv archivních. A právě v těch nenacházím u nás nejmenších stop po nějakém svérázu místním. Nestačilo by mi místo, kdybych chtěl tu uvésti byť i jen nej důležitější doklady svého tvrzení. Poukáži na ně v jednotlivých statích svazku Národopisu, pojednávajícím o Mor. Horáčku a uvedu jen pro příklad několik dokladů nevhodnosti dosavadní metody pro naše poměry.

Dotknu se především t. zv. kultury hmotné, již krátce označím jako lidové umění. Z archivních pramenů o něm vysvítá, že účast širokých vrstev za stara na tvorbě byla pouze pasivní; lid ji jenom přijímal, aniž uplatňoval nějaký vliv na ni a to prostě proto, že jednak nemohl, jednak nemusil. Nemohl, protože u těch, kteří se živili zemědělstvím, pohltila v dřívějších dobách veškeren čas starost o půdu, dobytek, domácnost a robotu, a nemusil. protože výrobou jinou museli se živiti nebo alespoň přiživovati bez-zemci a ti, jimž pozemky k výživě nestačily, jako: řemeslníci, dom-káři, podruzi, písaři, kantoři a pod. a to v takovém rozsahu, že výsledky jejich práce úplně dostačovaly pro všechny. Tito ovšem žili více v městech a městečkách, než na venkově.

Z archivních pramenů je také zřejmo, že venkované obstarávali si veškeru svoji potřebu v sídlech vrchností, zvláště na jarmarcích a vrchnosti je k tomu nutily, protože měly z obchodu a řemesel užitek. Na jarmarcích soutěžili mezi sebou řemeslníci, aby trh ovládli svými hotovými výrobky. Zakázkové práce bylo až do nedávna velice málo a byla-li, vnucoval výrobce zákazníku svoji vůli a nikoli opačně. Uvedu jako nahodilý doklad třeba t. zv. horácký bílý, pestře vyšívaný kožich. V museu ve Vel. Meziříčí je takový kožich s vyšitými postranními pásy i středem, který se dochoval v Osovské Bitíšce, v Horáckém museu v Nov. Městě na Mor. je jiný s vyšitým pouze středem ze vsi Jam na Žďársku a v museu v Telči je zase kožich z Dl. Brtnice na Třešťsku, který má pásy jiného tvaru částečně vyšité a bohatě vyšitý střed. Kdybychom měli místní svéráz, byl by přirozený důsledek, že odedávna všichni muži na Velkomeziříčsku v zimě nosili a kožišníci velko-meziřičtí dělali takové kožichy, jaký je v tamním museu, muži na Žďársku a Třešťsku nosili a kožišníci žďárští a brtničtí šili zase takové, jaké jsou v Horáckém museu a v museu v Telči. Co však zjistíme, sledujeme-li věc vývojově? Ani žďárští, ani velkomezi-