říčtí kožišníci vyšívaných kožichů sami nedělali, nýbrž objednávali je od kožišníků polenských a jihlavských, kteří je sem vozili počátkem min. stol. na trh. Kožišníci ti jezdili s nimi však také do jiných, dosti vzdálenýchkrajůna jarmarky a každý mistr měl svůj střih i způsob výzdoby. Takové kožichy kupovali si jak lidé vesničtí, tak městští, ne však všichni, nýbrž poměrně málo a nejen Češi, ale i Němci z okolí jihlavského. A jak dosvědčuje Vlasta Pitt-nerová,5) nosili je hojně ještě sedláci německých vesnic na Po-lensku, kdy již sedláci českých vesnic je odložili.

Tento podstatný rozdíl ve výsledku užití různých metod shledáme i u jiných součástí krojových, u staveb, zařízení domácnosti (na př. malovaného nábytku) atd., ba i u výšivek, jež považujeme za prototyp lidového umění. Poukáži alespoň na věci publikované, na př. na vzor čís. 21. c. na Dufkových tabulkách horáckých výšivek a na vzor na tab. XX. B. Sojkové vzorů vyšívání lidu slovanského na Moravě.6) Dvě jistě soudobé výšivky, z krajů od sebe hodně vzdálených, hanácká a horácká, které mají nejen stejný vzor, ale i obě předlohy vyšity byly žlutým hedvábím. Při hojnějším srovnávacím materiálu najdeme ovšem takových dokladů tolik, že nelze pochybovati, že je v tom něco jiného, než pouhá náhoda.

Tím jeví se svéráz v lidovém umění zcela přesně vymezen: je tam a potud (časově i místně), kde a pokud určitý výrobce se svými pomocníky pracoval a kam až pracovní vliv jeho zasahoval. Je zcela osobní a nelze naprosto mluviti o nějakém místním omezení.

Ale i při t. zv. kultuře duševní dojdeme z archivních pramenů ke stejnému poznatku. Bohužel, dosud jsme si jich v tomto směru dosti málo všímali a také se jich málo šetřilo, poněvadž se považovaly za bezvýznamné pro historii. Sledujeme-li jen t. zv. čarodejnícke procesy, zvláště kde jde o pastýře a pod. a jsou-li osoby z jednoho kraje, poznáme jistě, že je tu mnoho čar a nověr z různých důvodů (často i zištných) přímo vymyšleno. Ze starých spisů lékařských a vychovatelských můžeme souditi, že mnohá věc, jež zdá se nám starodávnou pověrou, byla při známé poverčivosti lidu jako působivý prostředek ochrany nebo vychovatelský úmyslně zavedena. Sledujeme-li dávná ustanovení církevní poznáme, že na př. zvonění proti mračnům není starou pověrou, nýbrž dávným nařízením církve, která má i ve starých Agendách ještě formulky zaklínací a že je to na př. zcela osobní, v určité době povstalé zařízení, že v Jamném na Jihlavsku místo zvonění zaháněl kostelník bouřková mračna otáčením těla Kristova na kříži proti nim.

Dospějeme tedy k přesvědčení, že ve starších dobách bylo hojně' iniciátorů (osob i věcí), uplatňujících nové zvyky, pověry, přísloví, pohádky, pověsti, písně a pod. Seznáme, že lze sice na př. mluviti o svatbě Vavákově, Kuldově, družby X nebo Y, ale nikdy