jezerem na dně propasti („pecnému zahřebu" [das Offenloch genannt] podobná) tvoří vchod do jeskyně, „která teprve 1820 vyšetřena byla". Gallas praví, že se toho dávno již nadál a sděloval se svými přáteli, kteří se mu smáli pravíce, že onou jeskyní do jezera vhozené kačeny ven na Bečvu plovou. Tato povídka mezi prostým lidem je velice rozšířena. Kdo' se však o tom přesvědčil, nemohl nikdo pověděti.13)

O čtvrtém použití této „plující kachny" jsem slyšel na Kónickú ve vesnici Ludmírově „Ve ztrátách"14) na oblasti zdejšího sitředodevonského ostrůvku15) (Z1 Z1 Z3)16) těsně za rozhraním kulmsko-středodevonským při silnici nvozdecko-ludmírov-ské zmizelo kdysi hejno kachen; jaké bylo překvapení domácích obyvatelů, když po dlouhém a usilovném hledání našli všechny ve zdravém stavu ve vodě koryta při východu ze skalky nedaleko před šprámeckým potůčkem.

Není vyloučeno,-že jsou snad podobné pověsti známy i z jiných partií krasových.

Pilný spisovatel P. Fr. Doucha, dnes už hodně zapomenutý, působil literárně v různých oborech. V době nynější nejvíce se ví o jeho práci bibliografické, neboť jeho „Slovníku" používati musí každý, kdo se literaturou, ať už z příčin jakýchkoliv obírá. Doucha však nezasloužil se o českou literaturu jen pracemi bibliografickými. Jeho překlady ze Shakespeara byly neméně významné a konečně i jeho knížky pro mládež rovněž vykonaly v době vydání svůj úkol víc než dohře.

Douchovi, na tehdejší dobu a poměry velice vzdělanému, neušla také důležitost lidové tradice. Vystihl výborně cenu lidové poesie, pohádek i písní, ale také poznal, že třeba sbírati i mluvu lidu, odchylky od řeči spisovné čili to, čemu dnes říkáme dialekt, a tím připravovat materiál pro dialektologii.