spodářské, církevní, právní, heraldiky, literární dějiny, dějiny hudby, umění, klasická filologie, jazykozpyt, praktický význam studia národopisného zvláště pro lékaře, učitele a kněze.

Ve třetím oddílu probírány jsou prameny studia národopisného. Jsou to kroniky, listiny, kázání, synodální ustanovení, protokoly církevních soudů, matriky, lidová literatura, pověsti, materiál obrazový, musejní a materiál živý.

Čtvrtý je věnován rozvoji studia národopisného v Polsku. Pátý přehledu literatur a bibliografií jednotlivých národů slovanských, germánských, románských a j.

Tím je vyčerpána prvá metodická část knihy. Jak patrno je bohatství programové tak velké, že sotva kdy bude vymezeno větší; spíše lze očekávati, že časem velmi mnoho z toho, co dnes Bystroń řadí ještě k úkolům národopisným, oddělí se v několik samostatných věd. Jen jedno bych ještě na konci tohoto oddílu připomněl. Autor správně zdůrazňuje, že nejlepším etnografem je ten, jenž stejně dobře rozumí pramenům literárním, jako skutečnému životu lidu. A sbírání tohoto materiálu měl po mém soudu věnovati pokud možno velmi mnoho místa. Nejde zde o vypracování nějakého národopisného dotazníku, nejde o to, co se sbírá (ač i to je důležité), ale i v rámci tohoto pojednání čekali bychom, že nám Bystroń poví, jak sbírati. Mám z vlastního semináře zkušenosti, že i žáci, již velmi dobře znají literaturu, znají úkoly národopisu, jsou dosti bezradní, mají-li sebrati materiál nový. Získati si důvěru Lidu tak, aby otevřel plně svou duši a, řekl bych, takořka se vyzpovídal ze všech svých jednání i myšlení, k tomu je třeba zkušeností, ale také odborného návodu, třeba že tu platí, že pro tuto část je třeba míti opravdu zvláštní schopnosti. Ale i kritické zpracování potřebuje návodu. Není všechno ryzí, co lid nám poví, a zde myslím zvláště starší sbírání, v době romantického nazírání na lidovou kulturu zaneslo nám do odborné literatury dosti nesprávného, což v podrobnostech vyvolává neurčitost, tím spíše, že jde namnoze o věci dnes nekontrolovatelné. Proto sbírati dnes vědecky, považuji za jeden z nejdůležitějších úkolů.

Část druhá probírá již přehled problémů národopisu polského. Autor rozčlenil ji na šest oddílů.

V prvém naznačuje rozdělení oblasti polské na hlavní polské etnické skupiny a na cizí živly na území polském. V druhém probírá skupiny podle zaměstnání, jakoi zemědělce, pastýře, včelaře, myslivce, voraře, rybáře, domácí průmysl, lidové lékaře, kouzelníky a j. Pak podle vzdělání, stavu a stáří (národopis dítěte). Další je kapitola o jazyku. Obšírné jsou stati o kultuře duševní, kde probírá se lidová literatura, píseň, poesie, divadlo, říkadla a hádanky, lidové umění výtvarné, hudební, pak pověry, čáry, léčení a pod. V pátém je zvykosloví obřadné, domové, hospodářské, společenské, právní a náboženské. Poslední oddíl je věnován kultuře technické, jako je oděv, dům, nářadí a j.

Každou kapitolu provází autor hlavní literaturou domácí i cizí. — Jak patrno, je kniha Bystroňova, nevelká rozsahem, velmi bo-