str. 104
hatá obsahově. Jistě nejen v Polsku, ale i u jiných slovanských národopisců vyvolá silný zájem a mnoho látky k přemýšlení. Jsme vděčni autorovi, že touto knihou dovolil nám nahlédnout! do své učitelské prakse. Jak patrno, vycházejí z jeho školy žáci velmi širokého rozhledu. Práce jeho nezůstane bez vlivu i na jiné slovan-.ské semináře a přispěje k prohloubení studia národopisného u nás Slovanů, kteří ještě máme tak mnoho doháněti své sousedy, zvláště německé etnografy. — Chtk.
@---------------
Dr. Adam Fischer, Lud polski. Podręcznik etnografii
Polski. 1926. Str. 240.
Vydání příručky některé vědy, zvláště je-li to disciplina tak mladá jako národopis, je vždy znamením, žé rozvinula se v té zemi již tak, že prvá a základní část úkolu, to jest sebrání materiálu jest již aspoň v hlavních rysech vykonána, a že se může přistoujůíl k dalšímu stupni vědecké práce,— k výkladu jeho. Takové svědectví o národopise polském podává i kniha Fischerova, Také výtka, že inteligence polská málo si všímá lidu polského, že jej přezírá, je nejlépe vyvrácena velmi značným a starým zájmem o lidovou kulturu, zdůrazněním jejího významu v rámci celonárodní kultury polské a zařazením přednášek o studiu lidu polského na polské universitě.
Výše uvedená práce je populární knihou v dobrém slova smyslu. Je určena, jak autor výslovně praví, začátečníkům a laikům, především studujícím středních a vysokých škol. Podává tedy jasný, ucelený a metodicky utříděný přehled materiálu, aniž výklad zatěžuje nesnadnými a to dobou ještě nerozře-šenými problémy.
Po krátkém úvodu, věnovaném výkladu pojmů etnografie, etnologie a folkloru, poměru k jiným vědám, přehledu etnolo-gických metod, stručným dějinám národopisu všeobecného a zvláště polského, přechází autor k vlastnímu úkolu.
Je to především hranice polské národopisné oblasti, která z části přesahuje hranice státu polského, tak jako jinde se jich nedotýká. Zde by bylo snad na místě přesně rozlišovati hranice národnosti polské a hranice vlivu lidové kultury polské. Pak naznačuje rozdělení této oblasti podle nářečí a etnických znaků, rozvoj osídlení, a hlavní znaky antropologické.
Třetí oddíl je věnován kultuře materielní. Je tu popis domu, počínaje nejprimitivnějším jeho typem, zemjankami až po typy velmi pokročilé, vzniklé vlivem západním. Podrobně • všímá si tu autor i techniky stavitelské, ozdob a okras domových, z vnitřního zařízení, jež je v úzkém vztahu s výstavbou domu, je to zvláště pec a ohniště a s tím souvisící staré způsoby rozdělávání ohně. Pak jsou popsány hlavní části hospodářské, jako jsou stodoly, chlévy, studny, ohrazení a j. Po krátkém (snad poněkud příliš stručném) odstavci o typu dědinném, líčí nám spisovatel ve dvou kapitolách vnitřní zařízení nábytkové a pak nářadí hospodářské;
