otázce, jakému typu staveb patří u Slovanů starší právo, a uvádí hojný ukrajinský materiál, mnohdy i nový, svědčící pro dům pletený a hliněný. Námitky vzbuzuje však tvrzení o starobylém původu uzavřeného huculského osedku, spojujícího chatu s hospodářskými budovami a dvorem v jediný celek, ze kterého Volkov vychází při rozvoji domového plánu. Jestliže k řešení některých otázek připojeny jsou i mapky, na př. o tektonice obytného domu nebo o rozšíření antropologických typů, svědčí to jen, jak svědomitě je materiál shromážděn a zpracován. Práce o národopise Ukrajiny pojednává v přehledu o zaměstnání, nářadí, výživě, obydlí, kroji, zvycích i víře lidu a vyznačujíc charakteristické stránky jejich hledí i k oblastnímu jejich rozšíření. Jako lidopisný přehled zůstala mezi ostatními východoslovanskými kmeny dlouho osamocena a na Ukrajině nebyla dosud předstižena. Litovati jest jen, že ilustrační stránka nevyrovná se významu pojednání.

Poměrně rozvinutější je obšírná studie o svatebních zvycích, která právem byla uznána jedním z nejhlubších zpracování slovanské svatby. Nejen jako podrobný souhrn velmi důležitého materiálu, doplněný odpovědnu na autorův dotazník, vymáhá si uznání, nýbrž jako pokus klasifikovat jednotlivé fakty na základě srovnávacím s hlediska především sociologického. Ve výkladech dospívá Volkov k vlastním teoriím: Rozeznávaje ve svatebních obřadech tři hlavní akty, totiž námluvy, zaručiny a. vlastní svatbu, veselí, při kterých se opakují vždy obdobné úkony, vysvětluje je předpokladem někdejších dočasných sňatků, manželství na zkoušku. Ovšem i dramatický moment připouští, kterým se obyčejně toto opakování vysvětluje, vida jej především v účastenství choru, který každou scénu doprovází. Rozvoj svatebních obřadů pokládá za skončený v době knížecí, kdežto po dalších věcích pozoruje jen slabé sledy. Svatební obyčeje považuje tedy za starobylé zbytky^ někdejších sociálních zřízení rodiny a náboženských názoru. Činí z nich pak závěry na existenci na př. matriarchátu na Ukrajině, jmenovitě z neobyčejně aktivní úlohy matky nevěstiny i ženichovy á strýce. Hledá i stopy po přechodu od komunálního sňatku k individuálnímu, objasňuje obdarování nevěstiny rodiny nikoli jako plat za nevěstu, nýbrž jako výkupné od členů rodu. Četné obřady vysvětluje kultem slunce, který vidí nejen, ve zvycích s korovajem, nýbrž i se svatebním stromem, s vínky, ohněm, s kohoutem a kolových tancích. Významné jsou za to poukazy na kult fallický, pro který shromáždil cenné zprávy o perezvě, posvatebním erotickém veselí svatební družiny.

Volkov sám, chtěje podati jen co možno úplný popis svatby, dotkl se výkladem toliko základních otázek; svou důkladnou studií odkryl však řetěz složitých problémů slovanské etnografie, jejichž váha prodlením se dosud nezmenšila.

Poslední příspěvek sborníku Volkovova opohřbívánína saních je vlastně dodatkem k obšírné práci o .témž tematu zpracované prof. D. N. Anučinem, Сани, ладья и кони какъ при-