Turce. Ovšem ani četné svatební popisy ve Slov. Pohľadech a ve Sborníku mus. spoločnosti, ani základní dílo Dobšinského Prostonárodní e slovenské obyčaje ani monografie obcí nebyly přibrány. Tím stává se práce Hanikova snůškou současného německého materiálu, nikoliv, studií, určující kulturní majetek kolonistů oproti slovenskému sousedství.

Ke všem téměř zvykům existují paralely ve svěžejším cere-monielu slovenském. Na př. při líčení obyčeje v Solce, kterak družba vítá nevěstu na rozhraní katastru s koláčem, rozlomí jej nad její hlavou a rozhodí mezi mládež, uvádí Hanika obdoby z Hané i ze západních končin a přece je tak častý i mezi Slováky (na rozdíl ovšem od rozdělování svatebního koláče). Ve Staré Ture vítá tchyně nevěstu velkým mrváněm a zrním, které nevěsta přehodí přes hlavu za sebe (Slov. Pohl'. XXVI. 188), v Ude-riné rozláme družba společně se ženichem koláč, darovaný z nevěstina domu, a rozdá lidu (Slov. Pohľ. XX. 215), podobně ve Vrbici rozdělí koláč „koledák" oddavač (tamže XXV, 321) a j. Rovněž zvyk, aby nevěsta podávala ruku pokrytou, je na Slovensku obecný a vyskytuje se i vedle obyčeje vésti za ručník (tamže XV. 664, XVI. 118) a podobně i jiné zvyky. V některých věcech podlehla, německá svatba dokonce slovenskému živlu. Nemíním jen svatební funkcionáře jako je Druschmann, Druschberin, Drauschke, kteří přijali slovanské pojmenování, neboť Druschmann, Druschbe a pod. vystupují i v jiných německých krajích, sousedících se slovanskými, ve Slezsku, v Kladsku i v Ratibořsku. V okolí Německého Pravna nazývají však i veselé dozvuky svatební, vyhrazené průvodům maškar, bití kohouta a hrám Hai-namgang, což souvisí s oblíbeným slovenským zvykem chodit! hejnám, hajnal.

Pozornost vzbuzuje však několik obyčejů, od slovenských odchylných: kromě variací ve vybírání dárků po vsi a od svatebčanů je to v prvé řadě jeden z obřadů svatebního zakončení, totiž pálení slámy, zvané Strohsackverbrennen. V kremnických vsích, na př. v Lučkách, pálí skutečně slamník nevěstin, na kterém spávala, v Kunešově zůstal jen název tohoto zvyku, v Koper-nici vidíme jej už v úpaďkovější formě, neboť spalují ve světnici jen hrst slámy. Na Slovensku písemných dokladů pro tento zvyk neznám. Jen ve Valašské Belé (o. Prievidza) našla jsem podobný ohlas, kde staří pamětníci vypravovali mi, jak při svatbě „pálili ded a". Po oddavkách a po hostině odebrali se svatebčané bez mladých manželů na pažiť nebo na pole, tu nastrčili předem připraveného panáka, oblečeného ve staré pytle a vycpaného slamou ze všech druhů dotud nevymláceného obilí, na tyč, zapálili a tancovali kolem něho za křiku a hudby gajd, dokud „dedo" ne-shořel. Účelem tohoto pálení bylo prý oehrániti mladé manžele před bosorkami. (Vypravovala Marie Murgašova, roz. ve Val. Belé.)

Jiné zprávy ze Slovenska znají často slaměnou figuru, slaměného kněze a pod., ale o pálení jich se nezmiňují.