osoby vesnické, které opět za jejich dob dětského života bývaly středem pozornosti vesničanů, jako oni jsou jím nyní za svého stáří. Byl to kdysi starý Honzálek, soused, jenž uchovával do svého stáří od dědečka ve svém rodě tradiční vypravování, byl zván všude a vždy při přástkách a stává se tak pojítkem mezi dobou mládí našich vypravovatelů a dobami prastarými; nebo •to byl Hajdlík, který prý měl hojně spisů a když vypravoval, sedl si u peci na zemi a vypravoval všem, kteří ho. s napětím poslouchali. To' bylo za mládí našich starých lidí. Někteří kromě vypravovaných povídek uváděli i názvy mnohých jiných pohádek; jiní se zaříkali, že vypravujíce o strašidelných příbězích tyto skutečně na své vlastní oči spatřili.

Takovými typickými vypravovateli lid. tradic podbrdských byli tito lidé. Jejich životopisy, z jejich vypravování přejaté, jsou pro svůj obsah, týkajíce se života pohnutého neho význačných vlastností povahových, velmi zajímíavé.

Čtyřmi pohádkami obohatila sbírku lid. vypravování z Podbrdska a to z Milína, městyse ležícího za Příbramí směrem k Písku, v krajině tiché, zemědělské, bez továrního ruchu, od světa rušnějšího odloučené, v krajině typicky venkovské, pohor-ské, vysoko položené, s vesničkami, jejichž obyvatelé žijí uzavřeně pod 1 vlivem těžkého života polních nevýnosných prací, v krajině pouze přístupné vzájemnému styku tamních lidí, jenž se spíše rozprostírá k Vltavě a oblastem povltavským, ještě více od světa odloučeným a hojnost příležitosti ke zkazkám poskytujícím, než k střediskům života rušného, jehož mimo blízké Březové Hory v širém i dálném kraji není,

Anna Budínská,

stařena-dělnice, jež nedovedla přesně určiti svoje stáří, podle odhadu 60—69 let stará. Bydlila v Milíně, ale narodila se v Praze. Sloužila v Kateřinkách u Lukavce u Pacova, kde slyšela své pohádky při draní peří a předení lnu. V Milíně sloužila u Bendů, Boudu a ve mlýně na Strženém. Potom se vdala. Na přástvy podle jejího sdělení scházeli se sousedé a vyprávěli si, aby zahnali dlouhou chvíli, o denních událostech, po nich pak na řadu přišly pohádky. Nezná již jmen sousedů, pamatuje se však na Honzálka, souseda, kterému tak ve vsi přezdívali. Pravého jeho jména nezná. Honzálek vždy povídal nejvíce. Pohádky slyšel od svého dědečka. V jeho rodě znali prý všichni pohádky, které se šířily s pokolení na pokolení. Při přástvách byl vždy a všude zván Honzálek, aby bavil sousedy.

Připojujeme jednu ze čtyř pohádek, již vypravovala bez nadpisu o vánocích 1918 plynně, bez rozmyšlení, s počátku sn zdráhajíc.

Byl jeden švec a ševcová. Neměli žádné děti. Večer, kdykoliv šli spät, tak ševcová plakala. „Ženo, proč furt pláčeš?"