@Sv217

domu. Ale místo papouška vzal kámen. A povídá: „to byl ten zloděj, kterej nás podved." Tak šli domu s nepořízenou.

Prof. Polívka připojil k této povídce komentář. Muž šel do světa hledat hloupější ženu, než je jeho. 1. Vymámil na. hrnčířce peníze pro její dceru do nebe, 2. omlazuje farářovu kuchařku. Viz Kubín-Polívka, Podkrkonoší 674, č. 63, str. 444 č. 52. Farář a, kočí dohánějí šihala, půjčí mu koně a hlídají papouška pod kloboukem. Srov. Polívka.: Pov. lidu opav. a hanáckého, str. 95.

Jiná typicky význačná pohádkářka byla Marie Sirot-k o v á, zvaná v Oborách u Dobříše, kde vyprávěla v prosinci 1921 a v lednu 1922, prostě „babička cestářova". Narodila se na sv. Barboru, neví, kterého roku, ve Lhotce u Dobříše. Rodiče měli zadlužený statek a nazývali se Laitnerovi. Měli 9 dětí, s nimiž se přestěhovali do Drahlína a později do Příbramě, kde našel Laitner službu u mnichů na Sv. Hoře. Tam se živil 38 let a také tam zemřel. Malá Manča byla dána do služby na Luh do mlýna. Když jí bylo 19 let, vzala si ji teta ze Skalky (samota, dvůr u Příbramě na cestě k Dobříši) za vlastní a provdala ji za Sirotka, krejčího z Obor u Dobříše. Měla dceru Marjánku, která jí v 18 letech zemřela a pro niž stále truchlí.

„Babička cestářova" jest již stařičká (psáno v letech nahoře uvedených), stále hlavou pokyvuje a pamět jí často neslouží. Nyní jest u syna cestáře. Priživuje se draním. Vypravuje dosti plynně, časem však také trhaně. Zná hojně pohádek, které slyšela v Luhu ve mlýně, kam chodíval krajánek Dražánek, jenž je vyprávěl. Časem však všechny zaj)omněla. Drobných strašidelných povídek zná mnoho. Podle úsudku tamějšího lidu jest jí asi 75 let.

Jeden farář kázal, že, dyš něgdo někomu něco dá, že mu potom Pánbu dá třikrát víc. Tak jeden švec to slyšel, spomněl si na svou krafku a honem pro ní běžel a dovet jí tomu faráři. Toceví ten se divil, že mu dává takový nadělení, ale šefčík, no že pre j mu Pámbu požehná. Tak farář krafku sprach -se svejma dvouma a poslal s tím pasáka na pastvu. No a von hnal vokolo šefcoveho domku a ta kráva hnet zaběhla do dvorku, toceví byla tam zvyklá a ty dvě šly za ní, no a jak je uviděl šefčík, tak hnet byl rát, že mu Pámbu dvě nadělil tak brzo a za nic že je faráři nevrátí. No a tak jak prej to kerak bude. Milej farář řek, že, gdo ráno dříf fstane a dá dohrýtro, no tak že budou jeho. Tak šefčík si vles hnet večer přet farářovo vokno na kaštan a dyš von ráno vystrčil hlavu, uš křičel „dohrýtro", aby to farář dříf nemoch říct. No tak gdy prej tam přišel; no hnet dyš jel papeš do Ríma. Von s nim nemoch nic svect, tak mu řek, že mu krávy nechá, ale aby mu dříf přívět kaplana a kostelníka a zavřel je do chlífka. Ševčík šel do kostnice a povídá — jo eště si vzal kamaráda a v kostnici tloukli kosti, zrovna dyš