lení (Sběratelova. Pohádky slyšela od Hajdlíka, který byl sousedem jejího otce, dávno zemřelého', když jí bylo 10 let. Měl prý ninoho spisů, říkala, večer vypravoval a hodně prý četl. Když vypravoval, sedl si k peci na zemi a všichni kolemi něho.

Babička jest postavy prostřední a skloněné. Jest nábožná a s každým žije ve vesnici v přátelství. Podle nadpisu uváděla tyto povídky, jež slyšela, ale z nichž mnohé zapomněla: V o Hu-ňáčkovi, Tři zlatá péra, Princ Bajają, Černá princezna, Do-brunka (Zlatý kolovrat), Hloupej Honza, Jak šel kocour na vandr, Plaváček, Baba jedu, Červená Karkulka, Zlá macocha, 'Popelka, Líná Madlena, Chytrá kačena (tuto vyprávěla), Švec Marek, Rybář, Hastrmann, Drak, Vosud (o bídě), Princ, Princezna, Vovčák Norka, Strašidla {jedno viděla, o druhých slyšela). „Mnoho prý" jich zapomněla, do některých neví, „kudy do nich", Vo Nerudovi v Karpatech čtla z vypůjčené knížky z hlubošské školy již v mládí, kniha prý se však ztratila. Také měla Erbenovu Kytici. —■

Tyto tři zajímavé typy podbrdských vypravovatelů jsou dokumentem živých zdrojů slovesné tradice lidové na Podbrdsku.

(Vypravovala Marie Vítková, žena horníkova z Ostrova u Tochovic v r. 1916; pohádky slyšela od babičky, matky a draček.)

Pes se menoval Bejvalíček. Spal v boudě a najednou přišel vlk a bez milosti chtěl ho sníst. Pes si nevěděl rady a proto řek: „Ale, vlčíčku, podívej se, jak sem hubenej; to by si si na mně málo sněd. Ale počkej! V neděli bude u nás posvícení a já se zatím hodně spravím a potom si na mně pochutnáš. Aš pro mě pudeš, zavolej: Bejvalíčku! a já k tobě přiběhnu." „Tak si tě nechám, ale po posvícení si jistě pro tebe přídu," povídal vlk a vodešel. Dyž bylo po posvícení, vlk přišel zase a volal: „Bejvalíčku, pojď sem, Bejvalíčku, pojď sem!" Ale Bejvalíček nepřicházel. Vlk povídal: „Jak já budu chytřejší; já tě podruhy nepustím!" Tu na něj volal Bejvalíček z vikýře: „Jak já.budu eště chytřejší; ja nebudu bejvávat dole; já budu bejvávat nahoře!" Potom se mu vysmál a vlk museí vodejít z nepořízenou.

Poznámka : Bajka odjinud neznámá.

(Vyprávěla Krajcka při draní ve statku v Hluboši o vánocích r. 1916 na žádost dětí, bez. vybízení, plynně. R. 1917 zemřela ve věku „do osmdesáti mi scházejí tři léta", jak o sobě tvrdila. Stařena, podělkářka, jiskrných očí a ironického humoru, hovorná; na čtení neměla prý času, neboť ji ■ „máma honila po polích, tenkrát prý nebyly takový časy".)