Byl jednou jeden mlynář a ten šel za kmotra jednemu učitelovi. Ten neměl co jíst, tak šel ke kmotrovi a povídal: „Pane kmotře, přenechte mi pytel mouky!" Kmotr mu ji prodal a milej učitel měl zas na ňákej čas co jíst. Dyž už neměl zase žádnou mouku, tak šel eště k mlynáři. Ten mu ji zase nechal, ale tej ď se už nedostávaly učitelovi peníze. Šel tedy k mlynáři, jestli by mu ji nechal bez peněz. Mlynář mu řek, že mu jí dá třebas celou fůru, dyž ho bude po smrti hlídat. Ale von myslel, že ho bude hlídat jen doma, ale von ho musel jít hlídat i na krchov. Učitel se bál, a proto šel k faláři a řek mu: „Velebnej Pane, ,já se bojím' jít ho hlídat na ten krchov." Falář mu dal tedy svěcenou křidu a až mu bude nejhůř, aby udělal vokolo sebe kolo. Učitel vzal křidu a šel na ten krchov. Vo půl noci tam najednou přiběhli dvá psí a začali vyhrabovat mlynáře. Dyž ho vytáhli ž hrobu, tak z něj stáhli kůži a von ten učitel jí hned k sobě přitáh. Psí chtěli kůži, ale nemohli k učitelovi. Ten chtěl na nich za kůži pytel peněz. Druhej den chtěl na nich zase peníze a třetí den zas. Ale kůži přeci psum nedal. Šel s ní k velebnýmu pánu, co s tou kůží? Von mu řek, že ji musí spálit a kady půdou lidi do kostela, nasypat popel, potom teda že bude mlynář vysvobozené j. Tak se potom taky stalo a ty psí se potom museli ňák ztratit. Milej učitel neměl už potom žádnou bídu. Peněz měl dost a mouky taky.

Poznámka: Viz Kubm-Polívka, Poclkrkoinoší 616 č. 44.

(Na vybídnutí matky Pikarta-sběratele, že se jim lépe bude dráti, vypravovala táž stařena 22. ledna 1917 plynně.)

Byl jednou jeden vandrák a šel do světa. Byl cvokařem a myslil, že si přeci ňákou práci sežene. Ve městě se mu nelíbilo, tak šel zas do vsi. A tak párkrát vandroval sem, tam, až vostal ve městě. V tom městě byl cvokař, tak von šel ho prosit, jesli má ňákou práci. A ten mu hned řek: „I jo, jen tu vo-staňte!" Milýmu vandrákovi se tam líbilo. Líhal na půdě a měl se dobře. Dyž tam byl už dýlejc, tak jednou večer to na půdě všecinko zpřehrabal a našel tam celou kostru člověka a jak se jí dotkl, tak dostal takovou ránu do zád, že to v ňom všecko zachrastilo. Vod těch dob už se bál a jednou než šel na kutě, řek mistrovi: „Já tu už nebudu!" Ten se ho ptal, proč? A potom povídal: „Vy snad se bojíte těch kostí? To tady byl ňákej studios na bytě a von študýroval na doktora, tak jednou se tady jeden voběsil, tak von ty jeho kosti zdrátoval. A potom se ňák ztratil, ani nevim jak." Ale milej vandrák si nedal říct a šel přeci jen pryč. Přivandroval do velkýho lesa. Ten les byl sedům mil dýlky. Tu potkal dráteníka a ten se ho ptal maďarsky, jesli se nebojí? Vandrák řek, že ne. Že má jen ten pingl na zádech a v ňom rozbitý boty. No tak se rozešli a ten šel tam a ten tam. Vandrák potkal ňákýho muskýho a přidal se k němu. Zašli spolu do vesnice do hospody. Každej si dal nalejt holbu piva.