Tu hostinskej jim povídá, že jde zabíjet támdle ty prasata. Ten muskej povídá: „Vsajte se se mnou, že to prase s tim černým uchem zabijú a ani nepudu ven!" Hostinskej se hned vsadil vo más piva. Ten muskej si vzal nůž, šel k voknu a takle namířil a už prase leželo. A potom povídá: „Jo, já to umim, dyť sem katuj syn." Jak to uslyšel vandrák, sebral si pinglík a fičel votamtajď. Šel do města a dal se na vojnu k husarům. Jednou jel taky sám tim hlubokým lesem a tej ď ho přepadli loubíří, Musel s nima tam bejt. Jednou jel tamtudy císař. Tu asi sedům loubířuch s husarem chtěli ho přepadnout. Ale milej husar je všecky pobil a císaře vysvobodil. Císař potom dal vobklopit les a všecky loupežníky pochytal a dal některýho i voběsit. Tej ď ale byl vyslejchanej i husar. Ten nic nezapíral a řek, že dostal psaní, že mu stůňou rodiče, tak že musel desentýrovat a dyž šel tak tim lesem, že ho loupežníci chytli a že nemoh utéct. Potom že se jim chtěl pomstít, tak že to tak narafičil. Za to dostal vod císaře nadosmrti živobytí a tak se měl potom pořád dobře až do smrti.

Poznámka: Náleží částečně do okruhu povídky rozehrané v Kladských povídkách II. 142 č. 34 .

(Krajcka vyprávěla večer při draní u dvou stolů u Pikartů v Hluboši 24. ledna 1917. Vybízeli ji: „Vypravujte," řekl Pikart. Pravila: „To víš. tobě!" Pikart psal zároveň, aniž to pozorovala.)

Tak byl jednou jeden táta. Byl hrobařem a měl taky syna. Ale ten syn nebyl hodnej. Hrobař l_o dal na studie, ale synáček nemoh vyštudírovat.*) To víš, byl asi takovej jako ty. Ty taky nebudeš učitelem, ty chceš mít všecko akorát a si moc prísnej. Já budu ráda vidět, jak asi tě budou mít ty děti v lásce. — No tak! Tak milej táta poslal syna do světa a povídal: „Dyž nechceš dělat hlavou, nó tak budeš dělat rukama. Jak si si udělal, tak si taky lehneš." Syn šel, šel pořád, až přišel do jedny1 vesnice. Zašel do jednoho stavení a povídal pantátovi: „Pantáto, vemte mě do služby!" „I proč bych nevzal, beztoho takovýho chlapíka potrebujú." Synáček dostal jíst a druhej den řek pantáta: „Pojď se mnou! ALe dávej si pozor! Musíš vykročit ze dveřích pravou nohou." Syn si myslil: „I co pak, to nic néni." Dyž šel, tu jakoby někdo mu strkal napřed levou nohu. Ale von si sed a vzal si pravou nohu a dal si jí přes prach. Tak šel tedy s pantátou. Šli lesama, skalarna, dolinama, až přišli do takovýho mejta. Tam byly dvě veliký sosny. Pantáta povídá: „Vylezeme každej na jednu sosnu. Nic se nebuj!" Za chvilku vob jevil se tam vobrov-skej had a chtěl se vyšplhat na strom. Tu pantáta udělal na stromě voko a hodil ho hadovi na hlavu a milýho hada začal tahat. Zatim syn slez dolu a rozťal mu hlavu. Jak mu tu hlavu rozsek, tu vobjevila se tam krásná panna a holt děkovala vo-