boum. Syn hned se jí začal vyptávat, co je zač, a divil se tomu. Tu ale vona povídá, že nic nesmí povědít, jen aby vylezli eště jednou na ty stromy a aby čekali, že tam přilítnou dvá ptáci a ty aby zabili. A akorát. Ptáci dvá přiletěli a každej si sed na jeden strom. Tu pantáta a syn ptáky zabili a tejkon vobjevili se místo ptákuch dvá starý lidi a tu hned ta krásná panna jim padla do náručí. Voni to byli její rodiče. Všichni děkovali za osvobození a pozvali pantátu a syna, aby šli s nima. Přišli k takovej skále a na ní stál velikánskej hrad. Tam šli všichni a byla hostina. Ta krásná panna vyprávěla, že byli zakletí černokněž-níkem, protože černokněžník chtěl na jejích rodičích, aby mu dali svou céru. No, a voni mu jí nedali, tak von je začaroval všecky tři. Synáček potom si vzal za ženu tu krásnou pannu a byli šťastný. Dostali ten zámek a pantáta se vrátil zase domu. — No a to je celý.

„No a jak to dopadlo s tím černokněžníkem nebo jak ste to menovala?" Jak by to dopadlo; dobře. Ty se měli rádi a černokněžník musel držet hubu.

Poznámka: O vysvobození dívky zakleté v hocha a jejích rodičů zakletých v ptáky.

Ohdohná povídka neznáma.

(Vypravováno 9. března 1917.)

Jednou nám taky náš dědek, nó, ten co pálil to uhlí, dej mu Pámbu nebe, vyprávěl, že tady žíla jedna vdova. Měla kluka a „semizdá", říkali mu Franta. Ta vdova měla taky kousek pole a tenkrát se eště tkalo. Ten její Franta prej byl takovej ňouma, dyž na něj někdo dobře kouk, tak by mu snes snad modrý z nebe. Ta jeho máma moc se toho z něj navyháněla, ale nebylo to nic platný. Kluk byl pořád stejné j. Jednou taky prej ho ta máma jeho poslala s tim plátnem, co udělala, na trh do města. Milej Franta šel. A jak tak de, uviděl takovou shrbenou, starou vrbu. Klukovi to bylo líto, že jí zima a že to vode-všud na ní čiší a že nemá ani kouska šatstva, tak vzal to plátno a celinkou vrbu s nim vobalil. Potom šel domu. Dyž přišel domu, máma mu povídá: „Nó tak, Franto, koliks dostal za plátno?" Tu milej Franta si teprv tej ď spomněl, že žádný peníze vod vrby nedostal. Máma začala na něj láteřit a už mu chtěla i ňákou strčit, ale kluk už byl pryč. Utíkal k milej vrbě a tam chtěl na ní peníze a křičel: „Vrbo, dej mi peníze!" Ale vrba pořád nic. Tu von se rozlobil a s milou vrbou začal klátit a třást, aš jí vyvrátil. Tu vám najednou pod kořenama tý vrby bylo moc a moc peněz. Milej Franta je všecky vybral a dones je mámě a pak se měli moc dobře. „A jesli pak to může být pravda?" „A proč by to nemohla bejt pravda. To se může docela dobře stát. Tenkrát za těch dob se díly eště jinčí věci!" —

Tuto povídku pamatuje Krajcka z vyprávění dědečkova. Pálil uhlí na Sloncvci a bydlil asi