Kalyta.

Obyčej čili zvyk Kalyty1) se koná večer na sv. Ondřeje, t. j. 30. listopadu st. stylu (13. prosince nov. stylu). Obyčej tento zachoval se na pravobřežné Ukrajině, t. j. v guberniích kijevské, volyňské, podolské a chersonské, avšak zde nezbytně ise koná v každé vesnici a skoro v každém stavení, obzvláště tam, kde se shromažďuje mnoho mládeže. Samotný obřad vypadá jako veselý žert na „večornycích" (přástkách), avšak středem těchto žertů jeví se předmět, který se vlastně jmenuje kalyta, a tato bývá pouze jednou do roka, a to nezbytně na sv. Ondřeje, vícekráte se do roka opakovati nesmí, jako i jiné výroční obyčeje, na příklad kuťa o Štědrém večeru, Ščedrivka, Vodochrešči a j. Jakmile se blíže s tímto zvykem seznámíme, tu ihned shledáme, že nese všechny známky magického rituálu, spojeného-, podle všeho, se zimním slunovratem, který právě toho dne se začíná. „Kalyta" je vlastně korz (placka), t. j. kulatý plochý a neslaný chléb (v obyčejný den zvaný „korz"), do 30—40 cm v průměru a do 3 cm tloušťky. Je dosti ztuha vymíšený a do tvrdá upečený, ke kraji má úmyslně udělanou dírku. Do této dírky provlékne se stužka, korz namaže se svrchu medem, a na stužce se podvěsí ke stropnímu trámu podle mložnosti blíže k pokutí (kout, kde visí ikony) a pokud lze daleko od pece. Svůj název „kalyta" obdrží tento korz vlastně až potom, kdy visí již u stropu. Obřad počíná se v době, kdy se setmí a nastane noic. Všichni přítomní ve světnici rozdělí se ve dvě skupiny. Obyčejně utvoří mládež skupinu útočníků na kalytu a seskupí se okolo- pece. Nato. pak nějaká osoba starší, aneb mlající ostřejší jazyk a schopná rozveseliti přítomné, stoupne si vedle kalyty se střepem, ve kterém jsou rozmáchány saze s vodou, a s věchtem v rukou, a hraje úlohu obránce kalyty.2) Obřad pokračuje pak takto: jeden z útočníků navlékne na sebe černý kožich srstí vzhůru, bere do rukou pohrabáč anebo pometlo, usedne maň, jako na koně (jako když děti si hrají na koníčky), na tomto improvisováném koni přitáhne ke kalytě a přísným hlasem praví: „jidu, jidu kalytu kusaty" aneb: „jidu, pane brate, kalyty kusaty". Obránce pak odpoví: „a já budu po. z u b a c h kresaty". Útočník pak opět odpovídá: „a já vkus nu", obránce praví: „a já v křesnu", a při tom klade žertovné otáizky, aby svého protivníka rozesmál. Dále pak vznikne a vyvíjí se celý dialog, vedený se strany obráncovy s tím účelem, aby se útočící protivník a uchvatitel