str. 234
O tom svědčí také zmíněné stopy totemismu.17) Se stopami matriarchátu setkáme se v našem folkloru na každém Kroku.
V našem folkloru setkáváme se též s případy, kdy smích uplatňuje se i v jiných obyčejích. Když někdo zemře, mládež, která tráví noc u mrtvoly nebožtíkovy, pořádá hry a zábavy,18) sahající někdy až k nepřístojnostem, při čemž hlavně snaží se rozesmátí jeden druhého a co možná nejvíce se smáti. Tato veselost jest, podle všeho, zbraní proti škodlivosti duše nebožtíkovy, která stále ještě jest k tělu jeho připoutána, dokud nebylo vyneseno ze stavení. Tento zvyk, podle Herodota19) měli mezi jiným též Thrakové, naši nejbližší sousedé na jihu. Rovněž v Kijevě ještě ke konci XIX. st. v předvečer sv. Ondřeje, t. j. před kalytou, udržel se obyčej — při noční bohoslužbě, obzvláště v Andrejevském soboru (kathedrále) prováděti různé veselé žerty i dokonce nepřístoj n osti v samotném kostele, a ponejvíce u kostela. Tak na př. někdo potají sešil šaty některého muže se šaty ženinými, a hned na to začali se všichni v kostele smáti atd. Policie tomu nebránila. Byla to rozhodně stará tradice, kterou si můžeme vysvětliti pouze tím, že lid kdysi byl přesvědčen, že toho dne jest celý vzduch naplněn dušemi zemřelých a zlou silou, které vedou zápas se světlem a s lidmi. Proti těmto silám jest i bohoslužba bezmo cná, j ediným však prostředkem proti nim j est s m í c h. Samozrejme, že v době kalyty, kdy zlá sila má na zemi nejvétší moc a vliv a kdy útroby zemské jsou rozevřeny, tu i duše zemřelých, ať již škodlivých nebo neškodných, také vystupují z podsvětí, aneb l pekel. Okolnost, že naše vánoce nejsou pou-hým svátkem narození slunce, ale také zároveň svátkem východu duší zemřelých ze země a vstoupení jejich do svých domovů — výstižně ukázal prof. Vitold Klinger20) a doložil ji naší koledou „Oj siv Christos taj večerjaty". Avšak v obřadě kalyty obsažena jest jedna podrobnost, která musí býti spiata s při-
17) Zaijímavá je myšlenka Frazerova, že tam, kde není systému klasifikace příbuzenstva, jako u Semitů a Arijců, tam není také totemismu (viz Les origines de- la familie et du Clan. Amnales du Musée Guimet. sv. XXX. 1922, p. 21). To v našem případě tvoří deductio ad absua-dum, že v té oblasti ukrajinské, kde zachovala se kalyta, zachovaly se též zbytky klasifikace příbuzenstva, což plyne z takových výrazů, jako „sestra v per-vych" — la cousině,, „brat v pervych" — le cousin. Současně s tím tu okolnost, že existovala na Ukrajině kdysi eksogamie, spojená s matriarchatem, vysvětluje tamější zvyk, že při setkání se starším je tento oslovován „D j a ď ku"!, t. j. matčin bratře, kdežto ve Velkorusku v tomto případě jest oslovován „A t ě c". O tom zmiňuje se také první článek „Ruské Pravdy" v nejstarších spisech, kde mezi mstiteli uveden jest také „sestrin syn".
18) Javorskv: Pocho-ronnyj zvyčaj i obriady v Jasenskim poviti. Etnogr. Zbirnyk Nauk. Tav. im. Ševčenka, sv. XXXI.—XXXIL 1912.
19) Herodot V. 4.
20) Witold Klinge r. Obrzędowość ludová Bożego Narodzenia. Poznaň 192ti, str. 36. Jest to zřejmé ze slov Matky Boží: „odimknu raj i peklo, vv-pUskaty hrišni duši." Na druhé straně připomínají tato slova známou nieso-potamskou báseň o Matce Boží —■ Hištar a o jejím sestoupení clo podsvetí.
|
|
