cení naplosled cepem uhodí neb udeří, ten je „starým*. Jméno starý od snopu přejde poslední ranou na něho, a všickni se mu posmívají, že zůstal „na starým", že je „starý". Hned si pošlou pro kořalku, na kterou dostanou od hospodáře, a pijí a veselí se, vtipkujíce a dobírajíce si „starýho". Při tom z vymláceného snopu slámu vytřásli a svázali v otep, ouhrabky vypodsívali, obilí na hromada shrnuli a teď se chopí „starýho". Sesbírají všecka povřísla, kde tam jaká zbyla, těmi ovážou a obalí všude „starýho". Seberou všechno nářadí po celé stodole a to musí „starej" ze stodoly všecko odnášeti. Na hlavu mu dají místo klobouka všecka řešeta; všecky cepy, hrábě, výtřdsky, po-dávky a pometla (košťata, smetáky) dají mu na ramena a do rukou. Pak vycházejí ze stodoly v slavnostním průvodu.

Napřed nese pasák na jedněch podávkách napíchnutý věnec jako praporec. Za ním vedou dvě děvečky „starýho" za povřísla a popohánějí ho pometlem. On však nemoha všecko to nářadí pobrati a unésti (poněvadž mu na zem padá a musí je sbírati), je pometlem bit, že se zastavuje a nejde dál. Za nimi jdou muzikanti a zpěvačky: jeden píská na roubík (knitl, kmitel) jako na píšíalu, druhý troubí na pometlo, třetí skřípá roubíkem na lopatu, jako by hrát na basu, čtvrtý si uvázal povříslem věrtel nebo měřici na krk a bubnuje tu roubíkem. Všichni ostatní jdou za nimi, zpívají: „Už ho vedou, Martina, kapsa se mu zkrátila: Hrajte mu, trubte mu, pískejte mu marš." — Dále zase jinou: „Staral se starej s starou, ja-k spolu živi budou? Panbů jim povídal, že má víc než rozdal, že jim dá pytel mouky, aby si pekli kdolky."

Hlukem tím vylákáni vyjdou hospodáři, hospodyně i děti ze seknice přede dvéře na zástínek (zápraží) podívat se na „starýho" v povříslech. Když nevyjdou ven, přihrne se celý ten zá3tup až do sekuice, aby domácí viděli, kdo „vostal tím starým". Tam popadnou „starého" a začnou s ním tancovat po seknici. Se ,starého" pořád něco padá, neboť toho má na sobě mnoho, až přes některou násadu nebo držiště upadne a praští sebou na zem. Muzikanti a zpěvačky spustí: „Už je to uděláno, už je to hotovo. Pár vajíček na rendlíček, kousek másla do toho."

Hospodyně má již pro všecky svačinu uvařenou a buchty napečeny. Umejou si ruce a obličej, opráší si prach se šatů, nářadí odloží a zasednou ke stolu. Jedí a pijí, jak se jim líbí. Pak ještě dostanou od hospodáře mužští na pivo, ženské na sladkou kořalku, a drží svátek, celý den již nepracujíce; neboť prý „za celou zimu dosti se ve stodole nabouchali, než všecko to obilí vymlátili".