Připomenuvši, co se mi nutným vidělo, o století minulém, povím již o našich švadlenách venkovských a o jejich pomocnicích, krajkářkách a stavěčkách čepců ze století tohoto, bedlivě se vyhýbajíc všemu, co by nebylo náležitě stvrzeno několikerým pilným doptáváním u lidí naprosto hodnověriiých a zároveň doloženo předměty samými.

Každá téměř vesnice našeho kraje mívala svou „švadlenku" vy-šívačku, v některé obci vzpomínají dvou, tří i více švadlen, mistrové i vyučenek jejich. Některé vyšívaly pouze zlatem, jiné pouze — jak říkají — „bíle" (ačkoli sívaly nejen bavlnkou bílou, ale také červenou a modrou, hedvábím červeným, modrým, černým nebo žlutým) ; některé sívaly „bíle" i zlatem. Zlatem (po případě stříbrem) vyšívaly čepce „zlaté" (plné) i „stříknuté" (na bílé půdě zlaté květy), čepičky dětské, vínky, pásky na krk i na ruce, pleny, menší šátky plátěné nebo hedvábné, jež se nosily na hlavě nebo kolem krku, kapesníky, fěrtochy, sukně, šněrovačky, košile ženské' (rukávy řečené „dudy") i mužské, náprsenky, pásky na klobouky, čepice a střevíce. „Bíle" vyšívány byly čepce, holubinky, vínky, ubrusy, kontra, cíchy, ručníky, pleny, radlický, kapesníky, sukně, fěrtochy, košile ženské, „krodníky" a punčochy. Látku na šněrovačky, na sukně hedvábné, na čepice (mužs.) a na střevíce švadleny odevzdaly vyšitou řemeslníkům dodělati; vínky a čepce vyšité zlatem i bíle upravovaly, „stavěly" ženy jiné, jež pouze úpravou vínků a čepců se zanášely. Šněrovačky, které zdobeny byly toliko vyšíváním podél kostic, t. zv. „metličkama", provedenými hedvábím pestrým, i kyrýsky, kabátky, špencry, kožichy, sukně (krášlené šňůrkami, válečky a prýmky), potom putity, vesty, kožichy a kazajky mužské sívali i vyšívali krejčí muži.

„Švadlenky" naše byly — až na nepatrné výjimky — chromé nebo jinak „nemožné", nezpůsobilé k obyčejné práci venkovské. Učívaly se u starších švadlen vesnických buď v obci rodné, nebo, ne-bylo-li tam právě švadleny, ve vesnici sousední. Byly to nejen dívky chudé, ale také „dcerky" rodičů zámožných. Chudé živily se šitím až do smrti, často do oslepnutí; než i bohaté šily „pro lidi", na výdělek, ačkoli výdělku nepotřebovaly, majíce bud! na statku pojištěný podíl na penězích, nebo výměnek. Výdělek švadlen rozmnožoval plat učednic, kterých mívaly vždy několik. Učednice platívaly mistrové bud" ročně 10—12 zl. stříbra, nebo 1 stř. měsíčně; na nějaký bochánek nebo trochu vařiva prý maminky nehleděly. Učednice sívaly pro mistrovou, která vzory kreslila a práci rozdělovala podle umění a pokročilosti jejich.

Mimo tyto chromé nebo churavé učednice učívaly se i zdravé dívky chudé, o nichž rodiče doufali, že se šitím snáze uživí, a „dcerky" bohatší, kterým nebylo těžkou prací záhy se namáhati. Ty vyučenky zámožné pořizovaly si některé kusy výbavy samy. Učívaly se 10ti až 141eté, provdávaly se 16—181eté. Za tu krátkou dobu nemohla si dívka celou výbavu, jak bývala v našem kraji hojná a vesměs výší-