jako krále za ženicha, v noci se ztratí, švec ráno uteče a dívka je lidem pak na posměch.

V druhé povídce Pepinka, dcera bohatého kupce Vavrouška, má tři nápadníky: advokáta, obchodníka a řemeslníka. N-a radu žebrácky Mudračky posílá je v bílých šatech s řetězem a zvonkem na krku na hřbitov. Všichni, bojíce se jeden druhého, utekou, upadnou, smluví se a pak pomocí známého hraběte přivezou dívce Honzu ševče jako královského prince z Portugalu, který neumí česky a uchází se o Pepinku. Zklamání, jež nastane druhý den ráno, vylíčeno ještě mnohem drastičtěji, než v povídce první.

Na konci feuilletonu vyslovena je domněnka, že látka tato nepochází z Cech, nýbrž bezpochyby z Itálie. Domněnku tu mohu dotvrditi dokladem. Látka podobného obsahu nachází se v Boccacciově D e-kameronu (IX. 1.). Mladá vdova, Francesca Lazzari, žijící v Pistoji, chce se zbaviti dvou obtížných nápadníků, jimiž jsou dva Florentiner: Einuccio Palermini a Alessandro Chiarmontesi. V témž čase pohřben byl u minoritu dareimrý šlechtic Scannadio. Vdova vypráví Alessandrovi, že jakýsi její příbuzný chce mrtvolu Scannadiovu přenésti v noci do jejího domu. Žádá, poněvadž se mrtvoly bojí, aby Alessandro šel do krypty, mrtvolu vyhodil a ulehl místo ní do rakve. Rinucciovi uloží vdova, aby mrtvolu onoho šlechtice jí z krypty přinesl, .poněvadž chce zabrániti pohřbu, dokud nebude zaplacen jakýsi dluh za mrtvého. Oba vyplní svůj úkol. Rinuccio vleče domnělou mrtvolu k vdovinu domu. Do cesty však vkročí mu stráž, on odhodí Alessandra a uteče. Alessandro prchá rovněž ve svém dlouhém rubáši. Oba hledí pak vysvětliti věc vdově, ona trvá na svém, že podmínky nesplnili, oni lsti nepoznají a jsou přinuceni vzdáti se naděje na její ruku.

Látka této povídky Boccacciovy je v základním motivu patrně s naší látkou shodná a příbuzná. Přes to však odchylky, jež samy sebou jsou zřejmý, ukazují, že je to variant odchylný, zvláštní. Poněvadž Deka-meron skládán je mezi lety 1348 až 1358, máme tím látku doloženu z polovice XIV. století.

Povídku Boccacciovu přenesl ve volném zpracování do Německa Heinrich Steinhöwel (* ca. 1420, + 1482) v první polovici XV. století ve svém Dekameronu. 1) První vydání této sbírky, nedochované, bylo asi jedním z prvních výrobků augsburských neb ulmských tiskáren (Keller, p. 682). Zachováno je teprve vydání benátské z roku 1471. Máme tedy tento variant, odchylný od povídek našich, dochovaný v Německu z polovice XV. století. Neliší se od italského originálu ničím, než širším a trochu těžkopádnějším líčením..

K dotyčné povídce u Boccaccia podotýká D u n 1 o p, 2) že podobná