str. 63
„věnec", jež filologovi jsou téhož významu, také jinde oba názvy slýcháme a čítáme pomíchány. Naše matičky rozeznávají je velmi přesné, každé slovo znamená jim něco jiného. Zkoušela jsem v té příčině stavěcku čepců, loni zemřelou Hendryšku. Když mi ukazovala svůj vysoký svatební věnec, tázala jsem se jí, měla-li o svatbě „tento vínek", ona však poněkud rozhorleně mne opravila: „K svatbě jsem měla tenhle věnec, však vidíte, že je uvítej, a vínek, ten je šitej, touownemám, ani jsem neměla. Za mlada jsem viděla, jak je nosily." Podobně odpověděly také jiné, kterých jsem se ptala.)
Po roce asi dvacátém, kdy i v zapomenutých vesnicích vínky přestaly býti nošeny, nevěsty mívaly věnce vysoké, bez vínků sice, ale s celou ostatní ozdobou hlavy. Než již kolem roku třicátého mizelo pěkné starodávné věnčení nevěst; od těch dob nevěsty mívaly jen malé věnečky okrouhlé („kulaté"), zprvu předělané z vysokých, později koupené v městě.
O svatbě naposledy pyšnila se hlava dívky vínkem a věncem. Když okolo půlnoci ženy nevěstu přejaly a do komory zavedly, .zapěly jí na rozloučenou se stavem panenským, sňaly jí s hlavy věnec, vínek i rozmarinu a na prostou hlavu jí posadily čepec. Býval to zpravidla čepec zlatý, u chudších i lacinější čepec bílý. V posledních (padesátých) letech národního kroje, kdy již čepce ani pořizovány,. am obecně nošeny nebyly, ale kdy „čepeni" jakožto obřad uvádění nevěsty v kruh žen vdaných i dlouho potom ještě se zachovávalo, dlužívaly se nevěsty čepec „zachovalý" od paňmaminek starších. Ty, které panenství ztratily („padlé", „zmrhané"), jak.se zdá, čepeny nebývaly. Vy-pavovalať mi jistá selka v Němčících, že očepila svou služku „za-vitou", která se nevdávala „pod věncem", jen přes nevoli a odpor sousedek.
