šátky, aby se nic nepoprášilo a nepomačkalo. (Iladosť jest viděti babičku starou, jak pečlivě a šetrně váže plenu, aby jí nezmačkala, jak upravuje .zabálky, aby hedvábí a třásní „nestahala". Staré ruce jen se třesou, a přece musí kde který záhyb ležeti rovně a uzel pod bradou nesmí býti „připlácnutý". Živě ji vidím, drobnou, scvrklou stařenku, když z mé zásoby pro místní výstavku mladoboleslavskou s okem zářícím a rukama nedočkavostí se chvějícíma vybírala obleky staré, převlékajíc se a zkoušejíc různé ozdoby ženské z mladých let jí mile známé. Přála bych mladým čtenářkám, aby byly viděly se mnou, jak dovedla švarně upraviti čepec, uvázati šněrovačku pentlemi na ramenou „do skřivánků", že vázanka div neuletěla, vesele se třepetajíc. Uvěřila jsem jí ráda, když tvrdila, že se strojívaly, „až vše na nich hrálo".)

Zabálky zimní vázaly se konci na temeni hlavy (viz obr. 7.). Že pak se žena vdaná nečesala pracně a dlouho, snadno každý uvěří. Sčesávaly si všechny vlasy k týlu, tam je v žijón upravujíce, a ten účes zachovávaly až do korunovace krále Ferdinanda a králové Marie Anny. O korunovaci prý paní královská měla vlasy cestičkou na dvě půle rozdělené a přes •čelo dolů k uším sčesané. I počaly se panímám}' česati také tak, na česť české královny, jak říkají, ba starší ženy česají se tak podnes. Vlasy zadní ještě si upravují v žijón, málo kde stáčejí prořídlé šediny — jako za blahých let dětských — v „culíček".

Zbývá ke konci pověděti, jak. mívaly a posud mívají matičky naše hlavu upravenou ve smrti, v rakvi. Čemu byly věrny v životě, s tím ani při smrti se neloučí: kde která šetrná a „uctivá" babička schovává si čepec do rakve. Mluv jak mluv, že těch krásných památek umění šva-dlenského je škoda, že je babiččinou povinností, aby zde po sobě zanechala památku, vždycky ti odvětí: „Však b}~ mne můj starej ani nepoznal, ani bych se k němu nesměla hlásiti bez počestného čepce." A domlou-váš-li jí přece, odbude tě ještě stručněji: „Do čeho mě očepili, v tom mě dají do hlíny".

Nevím, nevím, co to má býti! Když jsem šel včera k odpočinutí, sen strašlivý jsem měl: Zdálo se mně ne, co jsem chtěl, nebo viděl jsem sám, kterak Dio-scorius, můj zlobivý pán od daleka tak

podpálený, pohan nestydatý a nevážný, vlastní dceru že jest zabil, s mečem se světa sprovodil Barboru ušlechtilou pannu, to pro Ježíše Krista jeho vinu. Všechen poděšený jsem procitl, že jsem se ani neučiti, strachy a bázní nevím, pravím, že se velice bojím, ačkoli sen jako sen, ale někdy vychází z něho pravda ven. Ať v pravdě povím sám, pohanská