ze školy a pracování úkolů. Záhy zesnulý tatíček byl doma naším učitelem. Vypracovavše úkoly, dostali jsme do ruky Bibli nebo jiné říkání; zvláště Pečírkův Národní kalendář. Při malém kahanci a častokráte při louči jsme čítávali střídavě nahlas, co nás ostatní pozorně poslouchali. Rádi jsme to konali; ještě radši jsme se však těšívali na večer. Již před večeří jsme si vlezli s tatíčkem za kamna čili na pec.

Pěkně v teploučku, doléhali jsme na tatíčka, aby nám vypravoval pohádky. „Táto, povídejte pohádky." „Kerou?" „O hloupém Honzovi." „Tu ne! Jinou! O vozíku." „O Medvědím Oušku." Tak to šlo dále; každý chtěl tu, jež se mu nejvíce líbila. Spor rozhodl otec; který z nás téhož dne uměl nejlépe, toho prosbě bylo nejdříve vyhověno. Bůh nebeský ví, kolikráte nám tytéž pohádky otec povídával. Ale my jim vždy se stejnou, ba větší láskou a radostí ještě naslouchali, jako bychom jich jak živi nebyli slyšeli. Báli jsme se zrovna dýchati, abychom těch hrdin nezaplašili, nebo díla jejich, jako na příklad „vyslobození" zakleté princezny nepřekazili.

Ó, jak cítili jsme bol s nešťastným a těžce zkoušeným, hodným člověkem! Jak těšili a radovali jsme se, když se vše v dobré obrátilo! . . .

Za vypravování byla večeře připravena, a my v nejlepší náladě sedali k ní, každý na svém místě. Otec v čele stolu, my děti po jeho stranách; naproti otci pacholek, po jedné straně chlapec1) čili pohůnek,. po druhé děvčata, až nás bylo plný stůl.

Po společné modlitbě dali jsme se do jídla. Opět se něco hezkého vypravovalo. Již za večeře přicházívali k nám lidé „na hrádky". Vdaní i „slobodní", staří i mladí, muži i ženy. Těchto byla převážná většina. Po večeři vytáhly ženské naše i cizí své přeslice a nyní to začalo. Poví-dávalo se třebas až do půl noci. Kdo co věděl a uměl povídati, ten povídal ; jeden po druhém. Povídávaly se zase pohádky, též o strašidlech, o čarách a čarodějnicích a pod.

Neméně zajímavým bylo povídání o vodníkovi, čili jak se u nás obyčejně říká, o hastrmanovi. Se zvláštní úctou pohlížel jsem na ty, kteří o vodníkovi povídávali, co od jiných slýchali, a ještě s větší, kteří ho dokonce sami viděli. Jenom to mi nechtělo do hlavy, že to byly výhradně jen osoby starší. Jen tu a tam bylo popřáno viděti vodníka i osobě mladší. Jak rád bych i já ho byl spatřil! Jak často pohlížel jsem z povzdálí se strachem a touhou na rybníky nebo řeku ! . . . Ale nikdy jsem ho nespatřil. Vždy se mi ukázalo klamem, co jsem měl za vodníka. Buď to byl kámen, nebo dřevo, nebo větev po vodě plovoucí, ale nikdy vodník! Ale samotinký k vodě přece jsem si nikdy netroufal, maje před očima mnohé vypravování, z něhož následující veřejnosti podávám, přičiňuje k tomu i mnohé, co jsem později slyšel na Krumlovsku, Kapličku. Česk. Budějovsku, Netolicku a j. Chci však uvésti pouze to, co by poněkud