sloužilo jakožto doplněk prací o vodníkovi uveřejněných v Českém Lidu, a, to v I. roč. 1892, „Vodník v podání lidu českého" od Jos. Košťála str. 52 a dále a v V. roč. 1896 „Lidové pověsti o vodníkovi" od B. čapkové str. 73 a d.

K Bickům z Markvartic u Velešína chodil vodník v podobě cizího kluka jíst s dětmi mléko, nebyl-li nikdo doma. Děti odstrčil a sám všecko snědl. „Počkej, jak já ho dostanu, kdo to je", děl sedlák sám k sobě, když si byli již častěji děti na cizího kluka stěžovaly. Dav dětem jednoho dne opět mléka k jídlu, šel ven, jakoby se chystal na pole. Ale za tím hup! a již byl za vraty. Za chvíli byl tu cizí kluk, jenž opět opanoval misku. V tom sedlák po „ňom!" a už ho měl. Poznav v něm vodníka, uvázal jej lýčím ve stáji. Radost jeho byla veliká, že se ho zmocnil. Ve vsi se chlubil, že má ve stáji na lýčí uvázaného vodníka. Celá ves se sběhla, aby uviděla vodníka, který prý se marně namáhá lýčí přetrhnouti. Než, všem sklaplo; nikdo ho nespatřil. Děti vysvětlily, co pomohlo cizímu klukovi. Svině běhající po dvoře přiběhla a močila. Jen se toho dotekl, přetrhl lýčí a zmizel.

Starý muž v chudobinci velešínském, Kestřánek zvaný, viděl vodníka několikráte. „Byl „som" ponocným ve Velešíně", sám vypravuje. „Jednou, zrovna o dvanácté hodině s půlnoci, přijdu na silnici. Měsíček svítí jako rybí oko. A koho spatřím? Jakýhos kluka, jak tančí po silnici. I ty kluku, spustím na něj. Nemáš už ležet?! Já ti pomůžu ... a ženu se na něj s halapartnou. Ale kluk na mě nečekal; tančil tak rychle, že jsem ho nemohl dohonit, a to až ku kříži, odkud se dal úprkem k „Jednomu rybníku". Mě obešla hrůza. Zůstanu stát, a za chvíli slyším žbluňk! — Byl to vodník."

„Jednou v noci zas", vypravuje týž, „slyšíme nápadně vejskat, hvízdat a zpívat. Jdu tedy s druhým ponocným na nepokojného. Spatříme nějakého kluka kráčeti „Díly" (t. j. pole) okolo „Dvou rybníků" zrovna do „Jednoho rybníka". Byl to vodník, který tam bydlel a také mnoho lidí již utopil."

Kovář z Pořešína u Kaplice šel si do lesa pálit uhlí. U miliska udělal si boudu, aby mohl lépe dohlížeti, a tak se mu dříví nepropálilo. Jednou v noci, když měsíček svítí jako rybí oko, přijde k jeho boudě malý kluk. Nakukuje do boudy, sedne si „na bobek" a volá na 'kováře : „Nemáš chodě? Nemáš chodě?" ") Jsa v polospánku, nevšímal si toho z počátku zemdlený kovář. Že se to opakovalo, probral se z polosnění a vzal nohy na ramena, utíkaje co může. Poznal v cizím klukovi vodníka, který třepaje rukama na kalhoty, hlasitě se vysmíval utíkajícímu kováři: „A máš chodě! A máš chodě!"

Stařičká babička z Rájová u Českého Krumlova (zemř. jako 851etá stařena 10. ledna 1894 ve Velešíně) viděla též vodníka. „Byla jsem paska, když som byla jednou s tátou „u vody" (Vltavy). Viděla jsem chlapečka