Vejce v podání chodském.

Do nedávná, když jel Chod z jara poprvé orat, brával s sebou vejce a kladl je na zemi před pluh. Rozmačklo-li se vejce, patřilo zemi; nerozmačklo-li se, dostal je žebrák, který šel první blízko pole.

O tom zvyku nám ještě leckdo na Chodsku poví, ale po příčině a původu jeho marně se ptáme. Máme tu zvyk původu jistě velmi, velmi starého; k jeho utvoření byla člověku rádcem a vůdcem fantasie příliš bujná a smělá, fantasie člověka dávného, nevyhovující názorům člověka nynějšího, a tak zvyk sám se bezděky zdědil, na původ se přirozeně dávno zapomnělo. Dnes můžeme se původu jen dohadovati, i soudíme: život, tající se ve vejci, vedl člověka, aby právě vejce zvolil za oběť matce zemi, a to v době, kdy i v ní tajený život znova pučeti začíná, kdy prosil na ní života pro spící klíček v zrnu, kdy žádal na ní základu pro novou úrodu. Nepřijala-li země oběti, zůstala obětí přece1: vejce darovalo se nuznému.

Když seje chodská hospodyně len, navaří oráči hodně vajec, aby byl len bohatý. Tento zvykk, zdá se, s prvním souvisí, snad se i na něm vyvinul: aby se zdařilo símě, dává se vejce — v obojím utajený život. Možná, že bylo to původně při setbě vůbec: při lnu se to snad udrželo, jelikož len zvláště „rád selže". Mluví také pro příbuznost obou zvyků, že přinesou-li vejce za oráčem přímo na pole, oráč místy ještě skořápky zavláčí. Snad i tu bylo tedy původně obětování zemi.

Přesvědčení o životě skrytém ve vejci vzbudilo bezpochyby i snahu po napravení porušeného života, po vrácení zdraví, po mnohonásobném léčení pomocí vejce. Nejstarší způsob této snahy zachovalo podání upomínajíoí původem zase na první dva zvyky, je tu zase základem oběť: „Stůně-li ti dítě na těžkou nějakou nemoc," radí pověra chodská, „dej dvě vejce na oltář tak, aby tě při tom nikdo neviděl, a dítě bude zdrávo." Pověra jistě prastará, snad i z dob pohanských: co dnes s vejcem v chrámu našem? Podobný jest recept: „Máš-li nežidy, dej žebráku vejce a jistě nežidy ztratíš." Těžko tu hádati, proč se to má díti zrovna při nežidech. Jiné známé na Chodsku recepty léčení vejcem, pozdější, nežádají, aby se dalo v oběť vejce, nýbrž aby se nemocný úd vejce dotýkal — zásada v pověře a zvláště v pověrečném léčení velice rozšířená.

Kdo má „mrzáka" (kostižer na prstu), má strčiti prst do syrového vejce a uleví se mu. Kdo má „loňskou (návnou) kost", má si na ni přikládati vařený bílek tak, aby kost zapadla do důlku po žloutku. Tu přistupuje ještě nová, také dost obecná zásada: podobné podobným se léčí — na oblé oblé! Proto asi právě určuje pověra zrovna, aby byl