bílek vařený, tuhý. Na „zapáleniny" má se přikládati „žloudek" (syrový), na „spáleninu" bílek (syrový), nemocným dětem na prsa bílek syrový-, na otevřenou ránu, na nemoci oční a rtů blána z bílku. Moderností již jsou načichlé rady: proti kašli je dobrý bílek s cukrkandlem a na naraženiny bílek s kamencem. Bílek s kamencem a trochu šafránu k tomu, ubezpečují babičky chodské, jest na světě nejlepší na bolení v krku.

Hle, co tu nemocí nejrozličnějších, a na všecky vejce! Jaká tu musela předcházeti víra, ano úcta k vejci, aby tolikrát a v tak různých případech jeho „moc" zkoušeli! A jistě, že ji „vyzkoušeli" ještě víckrát, na jiné ještě nemoci, nač se už zapomnělo.

Po těchto podáních porozumíme už snáze tvrzení, že ukrásti vejce jest největší krádež. Porozumíme mu ještě snáze, když slyšíme k podání tomu doplnění některých „zpravodajů" — ukrásti vejce „pod slepicí". Zajisté myslilo se tu na zmaření života. Někteří přidávají, že proto jest to takový hřích, jelikož prý musí slepice, než snese vejce, devětkráte ') oslepnouti! Je to výklad pěkný, svědčí o ušlechtilém citu svého původce, ale — snad povstal, že důvod prvotný názorům nových dob nevyhovoval, až se naň zapomínalo.

Ale při všech těchto vážných a zrovna uctivých názorech o vejci jest na první pohled poněkud divné, také na přesvědčení o životě ve vejci založené, strašidelné už poněkud podání: Eadášek2) narodí se z vejce od černé slepice nebo ze „záprtku", když je někdo tak a tak dlouho nosí pod paždím. Tu je vlastně dvojí podání. K prvému zavdala podnět černá barva: černá slepice vzata za symbol zlé moci. V druhém případě je přetvoření nebo, chceme-li, zpotvoření, příčinou báchorky: „záprtek" říkají malému vejci, které slepice snese, když byla před tím snesla vejce příliš veliké, obyčejně o dvou žloutcích; je to tedy něco nepřirozeného, zpotvořeného a při tom něco velmi řídkého v hospodářství: snadno tedy hledala bujná fantasie v takové stvůře také něco nepřirozeného, divného, potvorného — tak asi přišlo se na Eadáška. Původnější je jistě první podání, to teprve mělo bezpochyby vliv na druhé, že se přišlo zase zrovna na Eadáška a ne na jinou moc zlou.

O „červených vejcích" není v podání chodském, co by ještě na tento původ upomínalo, až snad na jediný tento zvyk: Na Boží Hod velikonoční odpoledne sejde se na chodské návsi chasa a hoši, vyberouce si příhodné místo, házejí za přítomnosti děvčat vejce, která od nich dostali, buď přes střechu nebo přímo do výše tak, aby padala na drn a provolávají při tom: „Eodiče, rodiče — červený vejce!"

Zvyk ten jest ovšem ve formě, jak se zachoval, velmi nejasný, a také říkadlo při něm je kusé i neurčité, ale myslíme si, nenaznačovalo-li házení původně létání: z vejce se rodí pták! Kdo ví, není-li to zbytek nějakého hlučného jarního obřadu. V posledních letech pravidelně vzdává