proti nim ani postaviti neosmčluje; uepokoušíť se již ani ve snu o oběť svou. Za jednou holkou chodil milenec. Bylo jí divné, že má levý šos vždy mokrý. Řekla to lidem, od nichž zvěděla, že to snad vodník. Aby se mu ubránila, poradili jí, aby si dala do postele „toten". Následujícího večera přišel milenec až ku dveřím, ale ne dále. „Když tam máš toten, už tam nepůjdu." Tak byla dívka od vodníka zachráněna. — Též v Eá-jově chodíval vodník za holkou, již zachránili též dobří lidé před mocí vodníkovou. Ač rád by ji byl vodník za ženu pojal, přece nemohl. „To-lita" ho zahnala, a on jen smutně na rozloučenou za okno zpíval: „To-lita, tolita, to modré kvítí, nedá mi za milou už více jíti."

Než v Kosově u Kamenného Újezda zmocnil se vodník přece jedné děvečky, která měla býti jeho ženou. Tu dovídáme se částečně i jakou práci má žena vodníkova a co je též ve příbytku jeho. Mnoho na práci neměla. Celý den jenom předla a neměla odkrývati veskrejpek, jichž bylo v sednici celá řada. Když byl vodník opět do vedlejších rybníků odešel, kam jenom časem se podíval, pozdvihla zvědavá žena veskrejpku, zpod níž uvězněna byla čistá dušička utopencova, která hned do nebe vyletěla a děkovala jí za vysvobození. Též ostatní veskrejpky potom nadzdvihla. Všude byly duše utopenců. Na to přiklopila opět veskrejpky a zasedla ku přeslici jakoby se nic nestalo a předla dále. S předivem však nemohla býti hotova. Obrátila koudel, aby si ji lépe připravila. V tom vypadl z koudele velký nůž, se kterým si pomohla proti zuřícímu vodníkovi. Tato děvečka vše potom vyzradila lidem a jedné stařeně, jež mi to vyprávěla. Ale nemám to dál povídati, aby se jí nepomstil. Je prý moc mstivý.

S celou rodinou sedával vodník na hrázi Zimutického rybníka (u Týna nad Vltavou). Žena jeho česávala při tom malé „hlaváče". O vodníkově domácnosti dovídáme se ještě jiné. Jedno děvče síklo jetel a vysíklo ropuchu. Kopla do ní a řekla: „Ty jsi „narvaná"; di, pudu ti za kmotru." Po několika dnech, když opět síkla, přijde k ní nějaký cizí muž a řekne k ní: „Vyplň, co jsi slíbila mé ženě, abys jí šla za kmotru." Děvče se dalo do smíchu. „Já žádnej ženě nic neslibovala; jenom žábě, ropuše sem slíbila jít za kmotru." „To je moje žena," děl cizí muž. „Vyplň svůj slib!" Děvče hodilo kosou a řeklo: „Tak di a já du za tebou." Nedaleko byl rybník; když přišli k němu, řekl cizí muž: „Ted musíme do rybníka." „Bodejť, abys mě utopil!" „Dyž jsi slíbila mojí ženě jít za kmotru, nic se ti nestane." Vzal proutek, šlehl na vodu, a suchou nohou vešli do rybníka, do světničky vodníkovy, kde ležela jeho žena.1) Ta jí řekla, že ji bude museti tak dlouho ošetřovat, až bude zdráva. Každý den uklízela a zametala; vždy měla mnoho smetí. Když tam byla- týden, řekl jí vodník: „Až se vrátím, budeš moct jít domů." Zase zametala. V tom však zpozorovala, že se smeti hýbají. Kopla do nich a z nich vyletěla holubička, která jí řekla, aby si žádala smeti za obsluhu. Když se vodník vrátil, ptal se jí, co by si přála za