hodnější než František. Chodíval rád do lesa s myslivcem na hon. Za mlýnem byla veliká louka, na ní studně, křoví a lípa. Honzíček jednou viděl, že přiletěly tři divoké husy a v té studni se praly. Povídal si: „Po druhé si dám lepší pozor, abych některou zastřelil." Sedl si do křoví a čekal. Husy přiletěly, svlíkly se sebe peří, a byly z nich tři krásné princezny. On vzal té nejmladší pernatý šat, běžel s ním domů, a, schoval ho do své truhly. Dvě starší princezny vykoupaly se a vzaly svůj husí šat a odletěly. Ale ta nejmladší neměla šatů a vylezla na lípu, protože nemohla uletět. Mlynářovic děvečka šla pro vodu a uviděla ji na lípě. Řekla to mlynářce, která přiběhla a ptala se princezny, proč tam sedí svlečená? Ona řekla: „Loupežníci mne oloupili." Mlynářka jí dala šat a vzala ji do služby. Honzíček byl tomu rád, ale žádnému neříkal, co se stalo. Proto, že služebná dobře poslouchala, slíbil jí mlynář, že si ji vezme Honzíček za manželku, a že dostanou spolu ten mlýn. František ji měl proto ve velké nenávisti.

Jednou odešel Honzíček na hon a zapomněl u své truhličky klíč. Mezi tím princezna, která byla Anička, vzala klíč, otevřela, oblíkla svůj husí šat a uletěla. Na okně řekla mlynářce: „Bude-li mne Honzíček chtít dostat, ať přijde si pro mne na skleněný kopec."

Honzíček, když se dověděl, co se stalo, vydal se hned na cestu. Přišel do lesa a uviděl tam obra, který měl pod mocí ptactvo a zvířata. Ptal se ho: „Kde je cesta na sklenný kopec?" Obr zapískl na píšťalku, a přiletělo všecko ptactvo. On se jich ptal: „Který z vás ví o sklenném kopci?" Jeden pták, jménem noh, řekl: „Já o tom kopci vím. Tam zůstávají tři princezny." Obr mu poručil, aby Honzíčka vzal pod křídla a zanesl ho až na ten kopec.

Když tam přiletěli do polovice kopce, pustil ho pták, a Honzíček sklouznul dolů, protože se neměl čeho držet, a nemohl se tam nijak dostat. Viděl z daleka tři obry, kteří se tuze bili pro plášť, jejž zdědili po otci; kdo prý ho na sebe vezme a řekne: „Ať jsem na sklenném kopci," že je tam hned. Honzíček řekl: „Běžte ode mne na sto kroků, a kdo bude tam nejdřív, dostane ten plášť." Oni odešli, a Honzíček vzal plášť na sebe a řekl: „Ať jsem na sklenném kopci," a hned tam byl. A' ni č k a ho radostně uvítala. Matka její však řekla, že si musí dceru ještě zasloužiti. Zavedla ho na louku, aby ji posekl, usušil a seno dal do kopek, a dala mu na to dřevěné náčiní. On začal síct,, a kosa dřevěná se mu polámala. Nemohl nic dovést. Anička mu donesla oběd, a vidouc, že sedí a nic neudělal, řekla: „Ty pěknou děláš: už je poledne a nemáš posud nic udělaného." Ona řekla : „Louka bud! hned posečena, usušena a v kopkách," a hned se to stalo. Matka přišla, a když viděla, že všecko podělal, vzala ho do zámku.

Druhého dne jej zavedla do lesa, aby dělal dříví, a dala mu dřevě n o u sekeru a pilu. On nemohl zas nic udělat. Anička přinesla mu oběd, a zas to všecko jedním slovem podělala.

Na třetí den uložila matka Honzíčkovi, aby vystavěl takový zámek, jako byl její na sklenném kopci. On začal kopat, a půda se mu