0060

str. 37 Která by toho dovedla a muže svého podvedla, co by nejvíc mohlo býti, ta že má prstýnek míti. První hned jak přisela domů, muž její též přijel (V. přistoupil) k tomu, chtěl oběd neb snídani. Ta (V. Tu) žalostivě plakala a tesklivě naříkala, až tu přítomní strnuli, řka: »Muži, však (V. »Ach, muži) jsi umrlý!« Muž jí zase odpověděl: »Já od rána práce hleděl, nyní mám umrlý býti — a chce se mi jísti, píti!?« Ona předce na svém stála a čím dál, hořčej plakala, řka: »(V. Ach) Muži, jestli nevěříš, jdi k sousedu, tam pravdu zvíš (V. tou zříš)!« — — Druhá ta zlotřilá žena, přišla bledá jako stěna; muž se^jí lekl náramě, řek: »Ženo, co jest, oznam mně!" (V. až se z toho muž ulekl: »2eno — co pak je ti?« řekl.) Ona těžce oddychala (V. odhrkala) a na všech oudech klesala, tak že muž z velké bolesti (V. lítosti), žádal si Boží milosti. Řekla: »Radil doktor z Votrub (V. Kladrub), dyby sis dal vytrhnout zub, ten abych v trunku užila (V. bych z něho prášek užila), že bych zase zdráva byla.< Tu muž své ženě k libosti, ač svou velikou bolestí chtěl ji zase zdravou míti (V. chtěje ženu zdráva míti), dal sobe zub ven vyníti (V. vydo-býti). Vsak s tím prospěl hrubě málo, neb se ženě zas (V. tak) uzdálo, muže svého víc Šáliti, řekla, že má z předních býti. (V. »Nic — ten zub má přední býti!«) Muž upřímný, sprosté plémě, učinil to k vůli ženě; dal si vytrhnout zub přední — a ten byl z dobrých (V. předních) poslední. Každý moudrý (V. moudře) považ té lsti, k jaké on přišel bolesti; svlek se, padl do postele, nemaje nic na svém těle.------- Třetí, chtíc prslýnek míti, nemeškala vypučiti (V. vypůjčiti), od zadusí kyparatu (?), kostelních kněh, drahých šatů. (V. od kostelníka hloupého z kaple roucha kostelního). A (V. Tu) mluvila (V. k) muži svému, že tak nařízeno jemu, že má bejt arcibiskupem, an byl hloupý vosel s chnupem. (V. že má bejt popem dojista, dosáhnout vysoká místa.) Ten ťulpa nic nezdráhal se, hned to roucho oblek (V. obvlek) na se, a vzal knihy, do nich hleděl, zdvořile při stole seděl. Onen první (V. pravě) chtěl zvěděti a dál o sobě slyšeti, jestli mrtvý, čili živý, šel se ptát, jsa choulostivý. I přijda (V. přišel) k tomu druhému floveku řarmoucenému, kterýž s velikou bolestí žádal si Boží milosti. Slyšíce (V. Uslyšav) on to od něho, myslil že on to za něho tak nábožně oroduje, své modlitby obětuje, (V. své modlitby vykonává, Boží milosti mu žádá.) Již nechtěl (V. nesměl) k třetímu jíti; myslil, bude se děsiti, spatří-li mně umrlého, koukal do jizby i,V. skrz okno) na