nástroje, ovláda v názvech všechen způsob života tehdejšího. Uvěříme jeho výroku v pozdravení českému čtenáři, v českém vydání Janua lingu-arum 1633, že po léta a léta mezi lidem sbíral podání lidové, slova, způsoby mluvení, jak dí doslova: »Všelijaká slova česká jsem přes 20 let pořád s velikou pilností, jakož knih starých všelijakých čtením, tak i z rozmlouvání odevšad, shledával, poznamenával, v řád uvodil, abychom Sklad jazyka svého pospolu, plněji snad než který národ, míti mohli.«

Pochopíme a dohodneme se, že vnímavý duch Komenského při sběratelské jeho činnosti pro chystané starožitnosti moravské i při studiích přípravných po krajích moravských ku vydávání mapy moravské, těžil s úspěchem z lidového podání, z lidového názvosloví, mudrosloví a zvykosloví. Přímý důk,az toho podávají bezděky skoro všecky spisy Komenského, kde se jen vhodná příležitost namanula ke zmínkám a ohlasům z lidového podání, i pokiad jazyka českého, slovník chystaný, jakož a zvláště sbírka přísloví a pořekadel lidu česko-moravského.

Zamyslíme se, čtouce, jak v cizině Komenský r. 1631 vzpomíná v líčení prací domácích na př. se lnem na život tehdejší v domovině, s názvy původními, svéráznými, práce v pazdernách, na přástkách s kolovraty a přesleny, na primitivním stavu tkalcovském, v chatě nizounké, zakouřené a očazené plápolavým svitem hořících loučí, zapalovaných troudem a křesadlem z troudníkn. Praví: »Len a konopě močí se v moči-dlách, a vysušené trlicí se trou, tož se (vochlují), an zůstane tam pazdeří, tuto koudel. Zatím přadlí kužel k přeslici přiložíce předou buď na kolovrate aneb na vřeteně s přeslenem. Z motovidla neb svijadel svíjí se klubka, a bývá příze. Tkadlec do osnovy outek protkávaje, plátno a kment dělá; kteréž aby zbělelo, na slunci se bílí . . . Louč kouří a čadí. K rozsvěcování kresadlo s troudem ať jest tu ...«*) »Přástka, přístka, schůzka k společnému předení.« Věrný, dojemný obrázek to ze života v chatě lidové u nás, načrtaný jen několika, ale jasnými a názornými rysy.....

Představíme si živě postavu Komenského. Starali se i jeho přátelé, aby vydání jeho spisů byla zdobena zobrazením jeho zevnějšku a jeho kroje, podle městské mody souvěké západoevropské prostého, šerého, bez ozdob, jak se šatili tehdejší učenci, učitelé, kněží Jednoty Českobratrské. Chtěje poučiti mládež českou o názvech krojových, rozumí se, domácích, vzpomíná ve vyhnanství, jak se strojí doma jeho krajané, lid na Moravě: »Šatstvo mužské jest: kabát s rukávy, kolar, nohavice, (gatě), kalioty, sukně po koutky, paladrán, halena, dolomán . . . Ženské: pláštík, kytle, č e c h 1 í k, roušky, p o d v i k y, zástěry, čepec (síťkový čepec), čepice. Společné: košile (rubáš a obléčka), karkule, klobouk (jehož vrch tytlík jest). Točenice, sukně, čuby, rukavice, punčochy, třevíce (pode-švy, nárt a řeménky mající) . . . Pasem se opasujeme a rozpasujeme. Pláš-