str. 432
Lipironeus:
Nemůžeme všeckno všickni, Starý jest to přísloví.
Patientia:
Ale co nemohou všickni (Nový jest to naučení), To ty můžeš učiniti, Anno abys chtěl činiti, K tomu tě napomínám, A dlouho dosti žádám.
Lipironeus:
I proč ty jednou pokoje Nedáš mi, Patiencí, Zdaliž mně nezarmucuje, Žalost ve dne i v noci?
Patientia:
Jáť chci raděj pokoj dáti, Žalost tvou tobě odniti, Však jestli nechceš: nejni Možné mně to činiti.
Lipironeus:
co jest medle nového To, co mohu činiti? Zdaliž bolest, kterou cítím, Nemohu ji cítiti? Aneb nedím, že zlá věc jest, Ta preukrutná má bolest, Kterou vidím nejzlejší, Vždycky víc a víc horší.
Patientia:
Abys bolest necítil, Tomu nic neodpírám, Neb jest proti přirození, Ale druhou věc žádám, Proti čemu přirození, Nejní, ani nepřekáží, Než toliko blud lidský Proti tomu se staví.
Lipironeus:
I proč mluvíš marný slova, Tvý ethytský fabule. Nemoc, vím o tom dokonce, Že není vada mysle. Nejní lest (o tom vím) bolest, A že vždyckny jinší věc jest, Želeti než spívati, A neb na loutnu hráti.
Neb zlá věc jest vždycky bolest,
Byť to nemluvil žádný,
Kterou abych mohl poznati,
Nepotřebuji raddy,
Než abych ji mohl snésti,
Aneb i raděj pozbyti,
Znám ji, však bych vinšoval,
Abych ji byl nepoznal.
Patientia:
Znám též, kavalír, že bolest
Jest věc velmi ukrutná, Žalostná a velmi těžká, Přirození odporná,
Ale však skrz pomoc cnosti Mohou být každé bolesti Lecbké a velmi lechce Může je snášet srdce.
Lipironeus:
Tehdy jáposlechnouc tebe, Veliké mé trápeni Bude mi srdce snášeti Bez všeho naříkání?
Patientia:
Ovšem dost učiníš dobře, Jestli že poslechneš mně, Neb brzo potěšení Dostaneš v zarmoucení.
Neb jestli že mi ukážeš, Že tvoje naříkání Prospěje nětco v nemoci A v tvým velkým trápení, Budu radit sama k tomu, Jestli pak není tak tomu, Proč přidáváš žalosti Vždyckny více k bolesti.
Lipironeus:
Ach já kavalír nešťastný, Mámliž tomu věřiti? Který nejhorší věc v světě, ' Vždycky mi chce chváliti?
Patientia:
Nechválím já věc nejhorší, Vychvalují patiencí, Chválím mysle zmužilost, Nebo jest hrdinská cnost.
Nic ti neradím těžkého, " Ale co švarných mnoho Kavalírů učinilo A činí dosti toho. Trpěl dost Severianus, Snášel mnoho Marcellinus, Vystál moc Theodorus, Však více Anaxarchus.
Lpironeus :
Ty mně sic přemáháš slovy, Ale nemoc má skutkem, Nevěřímť já Filozofským Slovům, ani fabulým, Ale v té věci já mému Věřím bezpečnej smyslu, Vím dobře, co on říká A na to odpovídá.
A tak proč mému trápení Činíš další taedium? Jestli že mi chceš pomoci, Povídej remedium. Nebo nikdá, ani s tebou, Mudrci nic nedovedou, By necítilo srdce Toho, co cítí těžce.
|
|
|
