str. 438
S veselostí slyším, a tobě vděčně, Děkuji a chvály dám nesrartedné,
Jestli tady lepší
Bude sloužit štěstí
Při dámě krásný.
Půjduť i já tal-y svou k ní peticí, A oznámím já svou též lamentací, Kterou pro ni snáším A jak po ní toužím, Ve dne i v noci.
Snad se nad mou pohne těžkou bolest A polituje mý velké žalosti,
Poručím se štěstí,
Většího neštěstí
Nemohu míti.
Ach ty nejmilejší dámo na světě, Volám k tobě smutný v noci i ve dne
Uslyš upřímného,
Amanta věrného,
Času každého.
Nechtěj zarmoutiti mou supplikací, Ale poníženou přijmi rogací,
K tobě srdce volá,
S tebou býti žádá
Láska má stálá.
Nežádám já jiný, žádat nebudu Do my smrti žádný, krom tebe samu, Nechť se, jak chce, děje, Tomu se tak stane, Pravím upřímně.
Neboť ty budeš má, anebo žádná, Jinší cor mě nezná, ani nepozná,
Buď že mě potěšíš,
Anebo zarmoutíš,
Vždy jednostejná.
Zůstane má láska, a bude rovně Milovati tebe tak jako prve,
Buď že ty budeš mně
Milovati neb ne,
ToC jest při tobě.
Ale mysli na to, jako jsou rozliční Na tom světě lidé, a jak falešní,
Kdyby světlý srdce
Bylo jako sklejnce,
Poznal by každý,
Upřímnost každého, a kdu co myslí, Faleš nevěrného, a jeho mysli, Ale jest zatmělý, V němž dobrý, též i zlý, Jsou věci skrytý.
Pročež jestli že máš amantů mnoho, Jednoho jen musíš vzít, však kterýho,
Sobě máš zvoliti,
Musíš pozor dáti,
Dobře mysliti.
Nebo milovníci chodí vopravdu Jako falešníci v jednom habitu,
Musí moudrým býti,
Kdo chce rozeznati
Všechnéch povahu.
Na to mysli vždyckny, a tuto raddu Měj někdy v paměti, patřiž na vodu,
Vidíš jí, že běží,
Nevíš, kam se točí,
Odkud přichází —
Pramen dobré vody, ze skály, který V nově se vyprejští, neběží hnedky, Ponejprv tak prudce, Ale čím dál, více Vždyckny množí se.
Tak taky i dobrý pramen milosti, Který s upřímného srdce se prejští,
jde nejprve lechce,
Ale potom prudce
Vychází z srdce.
A nikdy nevyschne, jde v míře jedny Ani nepřestane, jako některý
Potůček, ven který
Ponejprve velký
Z země vyskočí.
O tom praví mnozí philosophové, A to jméno pramen dávají lásce,
Ale o tom dále,
Vy discurrirujte,
Dámy upřímné.
Já konec učiním, a nechci více Discurrirovati, mluvit o lásce,
Co jsem řek', učiním,
Bohu té porouíím
Milá, i sebe.
Však jednu věc ještě žádám od tebe, Jestli jsem nehodný, já milosti tvé, Vzpomeň jednou na mně, Že jsem aspoň tebe Miloval věrně.
Jáť budu vzpomínat vždyckny na tebe, Buď to mé veselý neb smutný srdce, Věrou sic neseižu, Věrným jsem, a zesnu U víře lásce.
|
|
|
