str. 239
Diffidentia aneb Nevěra, Lipironovi radí, aby doetoru tomu nesup-plicoval, jemu všelijaké příčiny a důvody, a příklad jeden o Aknemoně předkládá.
Touž notou.
Nevěra všem paní známa, Bohyně dost moudrým vzáctná, Kteříž mně chtí poslouchati A mé raddy užívati Nikdy toho nelitují, Že někdy marně věřili, U víře stdamáni byli.
Tvůj jsem, Lipirone smutný, Slyšela hlas přežalostný, A nad tebou se pohnula, Raddu dáti 'umínila; Nevěř člověku každýmu, Než u víře skušenýmu V obyčeji svém stálému.
Jestliže raddy poslechneš Moudrým jsi, a moudrým budeš, Neb toho co chceš činiti, Nebudeš potom želeti, Mysli, že jest upezpečná, A málo se zachovává, Jestli že jesť v světě víra.
Když při které krásné dámě Hledati servicí míníš, INejni při veliké kráse Velká víra, to znát musíš: Krás i není vždycky stálá, Tak taky i při ni víra, Panování malé mívá.
Mnoho já vím slavných pánů, Ctných udatných kavalerů, Kteří mou raďdu tupili, Potom srdečně želeli, Když sobě nejvíc věřili, Hory zlaté slibovali, Byli zklamání v naději.
Však těch nechci jmenovati,
Kteří toho zakusili,
Ale to dím jen v krátkosti,
Ze v mnohém větší žalosti
Potom byli, litovali,
Ze v tak velké důvěrnosti,
Panenské lásce věřili.
Ale však ti povím tento Přiklad jeden, jak se stalo, v Styriji vzácné krajině
V městě řečeném Betovie, Byl kavalír jeden vzáctný Hrdina zmužilý, statný, Midamon, jménem řečený.
Ten miloval Aknemonu,
Jednu ušlechtilou dámu,
Její lásce srdce celé
Svěřil a jí věřil silně,
Ji sloužil pořád sedům leth,
K ní svou ve dne v noci paměť
Obracel, činil velkou čest.
S ní vždyckny conversiroval, Smutný byl, když ji nevídal, S ní vždy sobě bejti žádal, Aniž jest se nedomníval, By se mohlo jinač státi, Neb mu slíbila do smrti S nim bydleti, věrnou býti.
Ale dobře řek' Poeta: Všudy nebezpečná víra. Tento nepomněl nic na to By se s nim tak díti mělo, Hle, přišel kavalír jiný Boh.itý a velmi vzáctný, Barthalero jmenovaný.
Ten jakž řamulirovati, Počal se dámě zjeviti: Cortesi prokazujíce, Častý dar odsílajíce. Hnedky ho falešná dáma V srdci svém zamilovala, Midamonem opovrhla.
Midamon jsouc sám upřímný,
Měl, že ona jiná nejní.
Nevěry se neobával,
Za hru sobě to pokládal;
Ale když pak poznal dále,
Že se s ním jinač děje
A že se změnila mysle.
Rozhněval se hnedky hrozně, Že jí věřil tak upřímně, Hořce sobě opakoval, Že jí tak věrně miloval Řkouc: Ach, ty falešná dámo! Ty nešťastná Aknemono! Kde jesti mé milé jméno?
|
|
|
