vaře zaopatřené, u vzhlednějších pak sedláků dvoje i troje, třebas pražské aneb taky hořké pelyňkové stavělo se. Žádné tu skouposti, nevlídnosti,, neochotnosti neb nevšímavosti někoho vidět nebylo, ale jak sedlák, tak jeho manželka jen ustavičně každého hosta k jídlu a pití pobízeli. »Jezte, berte sobě, co se líbí; pijte a dejte si šmakovat,« říkajíce. Buď kdo buď mimo sedláky, duchovní osoba, pán neb měšťan, kdo kdy na takových sedlských posvíceních býval, nechť sám pravdu řekne; mám za to, že mně to nic za lež nepoloží. Při pečitých jídlech pálené neb kořalka, ne prostá, taky rosolka, u vzhlednějších pak i víno nalívalo se; na šály neb lahůdky ovoce rozličné, víno v hrozních, ořechy lískové (památka Přemysla) a koláče podaly se a tak s tím a spolu s večerem oběd se zavřel.

Mezi tím v síni o dva třebas stoly samé chasy a čeládky domácí i přespolní a jejich přišlých přátel sedělo, ti rovně masem vařeným i pečeným tak nasyceni byli, že nemohouce všeho stráviti, ještě od stolu s sebou takové nesli. A již to čeládka hned za reguli (závazek) már kdyby s sebou od stolu po silném najedení ještě kusy masa, pečené,, kus husy atd., koláče nenesla, že by ten oběd za nic nestál, ano že neví,, bylo-li jaké posvícení. Přespolní čeledínové, již hosti přivezli, ti takové výsluhy až do svých domů s sebou přivézti musili.

Zajisté s takovou massou není hůře jako s chasou: Ta není-li nasycena, hostina je zlořečena. Pití také při stole dosti, více než hosti, míti musili, ano po obědě jestli ještě do marštali dva neb tři džbány piva se jim neposlalo, hned je to posvícení mrzelo a netrvalo to dlouho, že nějakou nelibku a mrzutost hospodářovi i hostům založili.

Při obědě v síni ještě, nechť byl čas slunce neb deště, takové množství žebráků a všelijakých čtveráků, muzikářů a kramářů, biřiců, (ženštin), taškářů stávalo, prosíc almužny, že i ten, kd nebyl nuzný, s dáváním se mrzet musil, ještě při tom huby zkusil. Též všelijaké muziky na instrumenty všeliký, housle, kolovrátky dudy atd. po celé vsi téměř všudy tak se zvučně proslýchaly, až hned uši zalehaly.

Někde mnozí se sebrali a všichni najednou hráli, že ta jejich konkordancí divnou měla resonanci: Dva byli třebas s dudama, zas na housle s valthornama, opět s cimbálem, píšťalou, havíř s kobzou neb s citharou. Přišel-li pak kolovrátek, ten v tom ve všem uďál zmatek, myslil, že není přes něho, zvýšil schválně hlasu svého, ještě na truc točil druhdy, že přeňal všech jiných hudby. Oni se na něj mrzeli, aby přestal, mu veleli, ale on to obrátil v smích, časem z toho pošel i hřích. Hospodář a jeho hosti nasmáli se při tom dosti. Hle, i dosti toho času bylo všelijakých špásů.

Dokud ještě oběd trval, páni cantores (kostelní zpěváci) taky ho jistě nezmeškali. Od toho kostela, ku kterému ves patřila, kantor vzav s sebou několik chlapců celou obešel, vinš hospodářům skládaje i píseň k tomu času od starodávna již obyčejnou zpíval, jež takto zní:

1. Staň se v tomto domu nyní hojné božské požehnání, pokoj v Kristu vinšovaný budiž, budiž mezi vámi. Přátelé milí pozvaní, radujte se spolu při tomto shledání, při tomto shledání.