2. Neb nevíte jistě toho, jestli by jeden druhého přes rok mohl u(h)lídati a s ním a s ním hodovati. Ó posvětiž vás Kristus Pán vás Kristus Pán, pokrmů i nápojů vám posvětiž Kristus Pán.

Repet: Ó posvětiž vás Kristus Pán, vás Kristus Pán, jako v Jerusalemě chrám posvětil Kristu Pán.

Po vyzpíváni písně kantor vinš odbyl a pokudž mu hospodář místo u stolu hned neukázal, sám se posadil, načež chlapci nějaké veselé rajmy (rytmy) pro obveselení panů hostí zvučili, což někdy se čtveráctvím i bláznovstvím taky promícháno bylo, odkudž pana authora (skladatele) hned bylo znáti. Jakož pak byl by to osmý světa div, kdyby který pan kantor do počtu těch se nešikoval, jímžto císař Nero čtvrtý díl oddělil, odkudž quadruplatores t. j. »čtveráci« aneb »patáci bez oka« slouli.

Po odbytí těch veršů, jejichžto konce každý moudrý rád se dočkal, podal primarius (předák, přední chlapec) partesy (listu) na stůl před všecky pány hosti a tu od nich peněžitou poctu obdržel. Zatím holka kantorova, jež s mošnou neb putnou taky chodila, dívala se, už-li jí sedlka klín koláčů nese, což se i stalo. Pan kantor ale již u stolu sedě pány hosti rozličnými novinami a všelijakými šprochy, sebe pak nejonačejšími kousky, co kde na mísách viděl, tak sytil, že hospodář tu stojící rovněž nejradši konec by byl viděl, ale hned se ho nedočkal; měli-li jen dobré pivo aneb víno, tehdy pan kantor dlouho svou chvíli nepoznal, ba časem ani odtud cestu poznati nemohl. Zatím chlapci vně (venku) čtveračili tak, že od tu přístojících okřikováni býti musili. Však ale trefilo by se, že je nějaká stará babička neb žebrácká okřikovala, tehdy dostala takové od nich odpovědi, jakéž jakživa neslyšela.

Tak pan mistr ve světnici a venku pak učedlníci byli příjemní každému, zvlášť když šli odtud k jinému. Hle, jak při tom posvícení ledacos bylo k vidění; Ten, kdo chlapce vždycky řídí, tak ho posvícení sklidí, že ho zase řídí chlapec a dovede ho až za pec. Ale to snad jen takové, kteří mají vratkou (jak říkáme) hlavu; kteří byli tvrdší, ti ještě do hospody šli a tam nebo na nějaký hudební nástroj houdli, aneb nemohouce housti, přisedici stolitele diskursem (rozprávkou), sebe pak džbánkem těšili. Slušno bývá při památce mrtvých nějak smutnou tvář ukázati; trefilo se pak časem, že pan kantor jda ráno v pondělí na rekviem, netoliko smutnou, ale i potlučenou a zmodřilou i zapuchlou míval. Toto zde nepíši proto, jako bych se zdál někomu utrhati, ale povinno jest a mně se líbí vždycky pravdu psáti.

V neděli při večeru, když zouplna po obědě bylo, u mnohých sedláků taky již i ona asiatická strojba, »coofe — kafe«, dobře cukrem oslazené na stůl podalo se, po kterémž nějakou chvíli ještě diskursy — rozprávky rozličné trvaly. Kteréžto jestli od zvýšenějších pánů hostí v jiném a ne v českém jazyku se zvučily, sedláka to nehrubě těšilo, že od těch úst, jež českou přijímali stravu českého slova nemůže slyšeti a kterým on nějakou radost, obveselení a občerstvení připravil, sám od nich ani