tou vlastní řečí obveselen a na své mysli občerstven 'býti nemůže. A zajisté každý host hned sedláka omrzí, když jazykem jeho nemluví. A není divu: však naši staří ani krále, ani biskupa v zemi míti nechtěli, jenž by jejich jazyka neznal aneb ním nemluvil. A snad posavad, žádný národ tak hloupý není, aby za ten jazyk se styděl, který vlastní matka ozvučila a vlastní země chléb dává, jako nyní naši někteří zlo-synové tak činí a dříve se poznati nechtí, dokudž se cizozemského mláta nenachlastají.

V soumrak někteří pani hosti, zvláště duchovní a bylo-li je co od zámku, do svých domů se vraceli, sedláka žehnajíce a mu za pokrmy a nápoje děkujíce. V tu chvíli žádný jistě nenadal mu šelem leda cestou domů jeda. Ostatní hosti, již v samém přátelství záleželi, ti i s hospodářem do krčmy —r hospody — k muzice ještě šli drobet mysl vyraziti, kdežto rozliční odtad i odonad staří známí a skrz celý rok i víc se nevidoucí dobří, poctiví sousedi a lidé ze všech téměř domů se sešli, vítali a rádi spatřili. A tak spolu rozmlouvajíce, milé jakési potěšení a srdce občerstvení cítili a za dar Boží sobě to pokládali říkajíce: »Pán Bůh nám dal, že jsme se ještě jednou sešli a nevím, uhledáme-li se víc.« A tak do 11 hodin nebo do půlnoci spolu poseděli a potom každý hospodář své hosti a přátelé do svého domu zase dovedl, kdežto již odpočívadla, čistě od hospodyně ustlaná, připravena byla. A tak každý dobře uloživ se chutně pospal: byl-li je pak z nich který, co by mu krev zaháleti nedala, ještě zpěvy neb jinými špásy, však poctivými, jiné ob-veseloval.

My ale ještě do krčmy se podivejme, o níž taky kdosi napsal takto: »V krčmě pak bývá radost jako v svinském ráji, neb jedni od druhých

vůně z P.....Lhoty nabírají.« — Autor těchto veršů jistě někde se

ožral a nechtěli zaň sedláci nápoj platiti, a tak on, co v sobě měl, tím se jim pomstil. Ovšem ta nezvedená chasa, když míru v pití přesáhne, časem dosti křiku, různic a rvaček naplodí, ale jak někdo moudrý mezi ně přijde, spíše ty neevíčené chlapy, než v městě primas učené měšťany upokojí. Že pak někdy, když ještě Bohemia s Moravií mlékem a strdím oplývala a pivné nápoje velmi dobré i lidé bujnější bývali, takové divné šarvátky, pranice až i mordy se stávaly, odkudž rozličná potupná přísloví o sedlácích a jejich posvícení dosavad trvají, tohoť my nezapíráme. Rovně jako pátii měšťané zapříti nemohou, že před lety v mnohém městě žádný písmo čísti a psáti neuměl, jediné sám syndikus. Však jestliže přece jaká hana tomu sedlskému posvícení zůstati má, proč pak páni měšťané tak rádi na ně chodí? Ano, jakýž pak div jest, že si chasníci necvíční po robotách všemu zlému obvykli a od svých hovad a prací nikam na lekcí do'školy, ba i málo do kostela na kázání chodící, nějakou rvačku začnou? Měšťani v svých nedorozuměních se soudívají a přece se někdy stane, že jeden druhému pod nosem pohanbí. Tito pak, jak na robotách pro dost málo bývají biti, tak zde tolikéž myslí, že jen bitím všecko od-hádati. sebe očistiti, jiného přemoci a nad ním zvítěziti mohou a musejí.

Zvlášť když v hlavě něco vázne, tuť se hned »šelmo« i »blázne« řekne každému, buď kdo bud1, nechť jest v tom trefa nebo blud. Ač ne-