dém kraji na první pohled postřehneme různé zvláštnosti, jimiž se liší od kraje druhého; říkáme tomu svéráz. Když však přistoupíme ? hlubšímu studiu, poznáme, že ten svéráz není takový, jak si jej představujeme. Stěží najdeme v jedné vesnici dva úplně stejné statky nebo- chaloupky, stova najdeme v nich dvě rodiny, které by žily úplně shodným životem, nenajdeme v témže kraji dvě úplně stejné vesnice, a sáhnenie-li ? archivním pramenům, přesvědčíme se, že na př. před 100 roky bylo tu vše jiné než dnes a než před 200 lety atd. Jinak řečeno zjistíme, že ten svéráz nebyl vytvořen místem, nýbrž osobami, které tu v té které době žily, a že s nimi vznikal a zanikal. Poměry a podmínky místní nutily ovšem ? použití určitých forem (na př. na Horácku a ve všech hornatých a lesnatých krajích ? použití dřeva pro stavby budov), aby ty vytvářel vždy jednotlivec, který při tom projevil své osobité vlohy (na př. stavby byly si alespoň podobné, když je dělal za stejných podmínek týž řemeslník, nebo v jedné vesnici v různých dobách a v sousedních vesnicích současně byly různé, když je dělali různí řemeslníci). Není proto ničím odůvodněno, když si vytrháváme úsek života jen z určitého období minulosti, ? ? tomu ještě jen myšleného, a chceme jej uniformně vnucovati venkovu, který žil ještě tak dlouho v samém odříkání. Tím okamžikem, aniž bychom si to uvědomovali, vytváříme vlastně svéráz nový, který tu nebyl a který musí býti přirozeně horší, protože neodpovídá dobovým poměrům. Prostě řečeno: nemůžeme přece nutiti venkovana dnešní doby, aby žil v takové těsné dřevěné chaloupce se zabedněným malým okénkem při svitu louče, jako jeho předkové před 100 roky, když si může postaviti bezpečný, vzdušný a zdravý domeček a zavésti si elektřinu. Než se ale každá taková stará chaloupka zboří, měla by se zachytiti se všemi výraznými součástkami půdorysně i pohledově na obrázku, neboť vyhovovala kdysi svému účelu, kraji dodávala malebnosti, ale hlavně byla dobovým dokumentem, který jinak zmizí ? nenahraditelné škodě v propasti zapomnění. Vždyť z toho ze všeho vysvítá, že ani národopisec nemůže dělati nic jiného, než co dělá jiný historik (politický, umělecký): na základě dokladů zjistiti a podrobně vylíčiti kulturní život národa v jednotlivých jeho složkách a dobách. A to mu mohou umožniti nejen doklady archivní a předmětné, ale zvláště i obrázkové, které dodají jeho líčení věrohodnosti. A to je tedy účelem prvního svazečku, jemuž bychom přáli, aby našel tolik zájmu a takovou přízeň, která by umožnila, že by následovala dlouhá řada svazečku dalších. Zachytili bychom tím alespoň poslední zbytky dokumentů minulého století, které si to, jak uvidíme, zaslouží a