pustily pak teprve z toho očistce za výkupné na »spláchnutí prachu«. Nám se to nestalo. Obracíme se teď raději ? trečům. Naše přítomnost je z práce nevyrušuje a ve vyprávění jim nebrání. Pracují na »akord«; den je krátký a v pazderně se svítit nesmí lucernou ani lampou a elektrického světla tu není. Setmí se a musí od práce domů. Náš průvodčí vysvětluje postup práce. Bere hrst suchého lnu; přistupuje ? podstavci, v němž se pohybují nad sebou dva dřevěné rýhované válee a otáčejí se klikou jako u rumpálu. Kýhy zachycuji i len, podávají jej od konce ke konci a zase nazpět, suché pazdeří odprýskává a hrst ve chvilce je »vyrumplovaná«. Ukazuje se hebounké načechrané vlákno jako »chřastanka«. Po několika vteřinách leží na zemi zrovna vedle trdlice. Hrst prodělává totiž řadu toaletních výkonů, než je úplně zušlechtěná. Trdlice (mědlice) je jednodušší nástroj, než její popis. Nejspíš snese ještě srovnání s velkými (dřevěnými) kadeřnickými nůžkami. Toto hubené subtilní stvoření stojí na čtyřech as metrových, mírně rozkročených nohách, které drží stejně dlouhý a několik jen cm široký rámec, půlený podél zaostřenou lištou. Do úzkých mezer zapadá dřevěná vidlice, jejíž souběžné páky, upevněné v ose strany rámce, spojeny jsou na druhém konci v rukojeť a zapadají těsně mezi lišty rámce tak, jako zapadají mezi sebe sepaté prsty rukou. Levicí uchopí dělník hrst rumplovaného lnu, vloží ji pod ostří páky; pravice s pákou jen se míhá, jak jí levice podstrkuje hrst, zatlačovanou mezi lišty, až z ní drobné pazdeří prší. Pak vytřelou hrst oflákne několikrát o trdlici, aby se vlákna natáhla a upravila, pročísne vytřenou hrst obratně rukou, která jí pozmění ve chvilce v pěkný cop (žmejtek, krůček, kloub). Ten se pak zavěsí na dlouhý dřevěný hřebík ve stěně. Když je jich zásoba, nakrápějí se, znova pročišťují, pak se zkloubují do balíku o váze 7—10 kgr pro prádelnu, jichž v kraji našem dosti pracuje, zvláště na Trutnovsku. Trutnov má i svoji lnářskou bursu. Mezi opadalím pazdeřím je i dost kratších zpřetrhaných vláken, t. zv. mykaniny (mykačka), jež se z pazdeří vytřásá a uchovává jako materiál, vyhledávaný v papírnách a ku spřádaní hrubších tkaniv. Již tady v pazderně přesvědčili jsme se na vlastní oči, jak značné rozdíly jsou v barvě a pevnosti vlákna podle druhu, způsobu a míry umočení nebo vzrůstu. Polehlý a přemočený len hodí se leda na koudel, a to zase jen na hrubá, méněcenná tkaniva, na př. na rohože. Takové přízi říká se »koudelka«. Koudel se »kroco-vala« na kročky (cucky), po nichž se sháněly někdy cuckáři na výrobu rohoží, pytloviny, provázků a pod. (zboží odpadkové). Koudelníci, cuckáři, hadráři bývali zřídka lidé bohatí; jejich řemeslo bylo často ku posměchu, ale rozuměli-li dobře