svoleno bylo, že Pražané a mesto z toho dříví, kteréž se jim plaví ? obecným potřebám, kostelům, špitálům, školám, mlýnům, mostům atd. nemají mýto a výtoně dávati. (Beckovský: Poselkyně, II, str. 313.)

Svého druhu jediným bylo usnesení sněmovní z roku 1596, které jest velmi charakteristickým pro posouzení právních poměrů té doby u nás. Usnesením tím bylo totiž stanoveno, že ti řečuíci (advokáti), kteří by soud zbytečnými řečmi zaneprazd-ňovali, mohou býti trestáni, a to pokaždé pokutou 10 kop grošů českých a peníze takové aby byly do zvláštních rejster .poznamenány a pořádně odvedeny byly, kteréž pak příští sněni podle usnesení svého obrátí na špitály, almužnu a na chudé lidi. Usnesení to stalo se proto, že strany soudící se častokráte zemřely, ježto řečníci (advokáti) jejich zbytečně spory prodlužovali, »tak že toho dědicové a budoucí jich těžce s velikou škodou pociťují, od sirotkův a vdov i jiných mnohých lidí naříkání na soudce pochází« (Sněmy české, IX;, 269).

Jakou důležitost sněm usnesení tomuto přikládal a jak velikých finančních výsledků od něho si sliboval, lze souditi z toho, že mu měla býti zvláštní zpráva podána o finančním efektu, jakého bylo docíleno, a že sám s pokutami těmi podle svého dobrozdání chtěl naložiti. Není nám povědomo, došlo-li skutečně ? provádění usnesení toho či nikoliv. Či ulekli se snad páni advokáti značných pokut a napravili se"?

A ještě značnější příliv peněz do špitálů mohl tehdy nastati, kdyby se do všech důsledků prováděl řád, vydaný Rudolfem II. dne 9. ledna 1598 podle usnesení sněmovního z roku 1597 pro města Pražská ? udržení pokoje a veřejné bezpečnosti. Řádem tím bylo totiž stanoveno, že žádný hostinský nesmí nikoho přijmouti na nocleh, dříve než by se pořádně vyptal, odkud přišel nebo přijel, jaké jest jméno jeho, kdo s ním zde je atd. A učině si o tom pořádné zaznamenání, má je dodávati každého dne rychtáři: »Rychtář pak náš téhož města bude věděti to, jak opatřiti, aby taková poznamenání nahoru do kanceláře naší české, pokudž možné ještě toho dne, aneb konečně na zejtří ráno, podávána byla, a to pod propadením jednoho sta tolarův tolikrát, kolikrát by koli dotčení hospodáři a jiní přikázání naše přestoupili. Kteréžto summy dva díly do špitálu & třetí tomu, kdož by na toho, jenž by se podle nařízení našeho poslušně nezachoval, oznámil aneb pověděl dán býti má.« (Sněmy české, IX, 506.) Ani tuto pověděti neumíme, s jakým výsledkem se setkalo nařízení toto, a nebylo-li více méně rázu zastrašujícího, aby si hostinští navykli řádnému hlášení cizinců a různých dobrodruhů, kterými se tenkráte Praha hemžila.

Jak již pěkně ke konci šestnáctého století dovedli pořádati