covati. Jeden hospodář přece v tu dobu sekl ještě jetelinu, a tu se ozval hlas: »Sedláče, deň Páně!« Ale sedlák se rozkřikl: »A jeď svó cesto!« Nato se to ztratilo a již se to neozvalo nikdy více.

Vodník Huně o. Ještě v polovici 18. století místo některých polí u Unčovic zabíral rybník, jenž sahal až ? Březové ? ? silnici, která vede ze Lhoty do Nákla, a od Mezic ? Unčovieům byl ohraničen strání. Bylo v něm mnoho ryb, ale zejména byl po celém okolí znám vodník Hunčo, který v tom rybníku bydlel. Poddané lidi vodník měl rád, ale znepokojovali ho olomoučtí páni, kteří chtěli rybník vypustiti. Tu vodník se odstěhoval ? mlýnu Šargounu. Tam se mu dobře dařilo, ale občas se také pohašteřil s mlynářem. Mlynář chtěl ho chytiti lýčeným provazem, který měl stále přichystaný na peci, ale nepodařilo se mu to. Unčovičtí dlouho a dlouho vzpomínali na svého vodníka a říkávali lítostivě: »Hunčo ???? se nebude těšiti ze svého rybníka.« Ta dvě počáteční slova si lid zjejména zapamatoval, a proto také obe-c dostala název Hunčo-vice.

J m é n o1 obce. Za války třicetileté Švédové vtrhli na Moravu a dostali se až ? nynější vesnici Vilémovu. Učinili na ni útok a dobyli ji. Povraždili všecko obyvatelstvo až na jednoho, který se jmenoval Vilém a schoval se do studně. Když Švédové odešli, vylezl ze studně. A po něm se vesnice jmenuje Vilémov?------

Musejní rada v Litovli, která má, úkol, udržovati a zvelebovati Městské museum a shromažďovati v něm vše, co souvisí s dějinami a s kulturním, hospodářským i přírodním životem města i okresu, vydává první svou publikaci »Kytičku pověstí z Litovelská« od prof. Eugena Stoklasa ? původními dřevoryty Aloise Kučery. Touto publikací Musejní rada chce upozorniti širší veřejnost na svou činnost, zároveň pak používá této příležitosti, aby stručně vylíčila vznik a osudy litovelského musea.

Zdena Hocho vá - B r ož í k o v á: Voda v Botiči mění se o velikonocích ve víno... (Národní Politika, odp. vyd. ze dne 30. března 1929, roč. 47, č. 89.) Vybíráme ukázky:

Tekoucí voda a svěcená voda mají ve velkonočních obyčejích československého1 lidu zvláštní význam. Podle evangelia šel Pán Ježíš přes potok Cedron. Tím vysvětlovala mi moje nábožná babička ve Velíši pod Blaníkem, proč nás časně ráno na Velký pátek budila. Vedla nás děti ? potoku a chtíce, nechtíce, musily jsme podle starodávného zvyku umýti si ledovou vodou obličej a krk, abychom byly po celý rok zdrávy. Musily jsme při tom odříkávat pěknou říkánku o sluníčku, jak z hory vychází a